autor: Joana
Vánoce jsou rodinné svátky, jak jsem si po dlouhé době připomínala, když jsem zachumlaná ve svetru seděla na seně a poslouchala bučení strakatého skotu, který jsem pozorovala škvírou ve dřevě. Máma mi zapůjčila jedny z řady svých roztomilých holin, abych se mohla brodit břečkou okolo dvora, protože se sníh zase rozhodl roztát.
Neptala se. Neptala se vůbec na nic spojeného s hlubšími důvody mého příjezdu a já jí byla vděčná. Táta se měl domů vrátit až den před štědrým dnem, tak jsme měly pár večerních povídání před krbem samy pro sebe. Příběhy z farmy byly jako balzám na mou rozervanou duši, víc poznamenanou ztrátou Toma než kdybych vyvraždila celou mafiánskou kliku ze Sicílie.
Dvě odrostlá koťata se plížila kolem nás a snažila se přeprat plyšovou myš, když je hry přestaly bavit, hopla mi obě na klín a hrála si na schovávanou pod mou mikinou. Tušila jsem, že právě díky mně mohou být vevnitř, protože jinak se všechna zvířata pohybovala jen ve stodolách mimo dům. Navíc ani jeden z máminých velkých chlupatých ovčáckých psů do domu jít nechtěl, byli zkrátka venkovní a naprosto nadšení ze společnosti hospodářských zvířat. Koťátka dostala důležitou roli pečovatelek, které se mi snažily vykouzlit na tváři úsměv.
Trávila jsem většinou den tak, že jsem se dům snažila ubránit před jejich zákeřnostmi. Černá kočička byla větší záškodník, zatímco černobílý kocourek byl lenoch a většinou se do akce zapojoval, až když byla rozjetá. Říkala jsem jim Vločka a Pan Kocour. Právě teď visela Vločka na závěsu kuchyňského okna, jak se snažila vyšplhat vzhůru a Maestro Kocour si líně olizoval tlapku a čistil si s ní ouška. Sundala jsem tu malou potvoru dolů, aby mi neokusovala jehněčí, které jsme nakládaly na vánoční večeři a které jsem vytáhla ven, abych ho zkontrolovala, než půjde do trouby.
Vánoce jsme slavili po italsku, ale s malými obměnami, které buď pramenily z toho, že naši žili ve Švýcarsku nebo z rodinných tradic. Včerejší večer, 24. prosince, se na prahu objevili mí milovaní sourozenci a vytáhli mne na noční procházku po okolních horách. Tedy ovšem až po té, co společnými silami ozdobili stromeček, přerovnali betlém a dopřetahovali se o jesličky. Dnes byl první svátek vánoční a oslavy nabíraly na obrátkách.
Máma ke mně nakoukla do kuchyně s otázkou, jak to vypadá a zda můžeme vyrazit. Kývla jsem, navlékla na sebe rychle bundu, rukavice, čepici a omotala se šálou, abych neomrzla. Už od mala jsem byla hrozná zmrzlina. Když jsem se dostatečně zachumlala, vyšly jsme na cestu do vesnice. Bráškové šli s tátou napřed, takže jsme se k nim přidali až v kostele. Celou cestu zpět jsme pak poslouchaly, jaký mají hrozný hlad a jak neměli už rok rozmarýnové brambory, protože jim je nikdy nikdo neuvaří jindy než s jehněčím na Vánoce.
Vzhledem k tomu, že jsme neměli žádné malé děti a my tři odmítali brzy vstávat, odložilo se dárečkování až na večer, což udělalo radost i mamce, která mohla ráno v klidu obejít farmu a popřát hezký svátky každý krávě zvlášť. A tak jsme se s narvanými žaludky po velmi dlouhé době sešli jen my, jen nás pět, doma. Říkám doma, ačkoli pro nikoho z nás farma nikdy domovem nebyla, protože jsme zůstávali v Itálii. Doma pro mne nikdy nebylo místo, ale pocit.
Dostala jsem spoustu roztomilých maličkostí a navigaci do auta, která je prý zaručeně to nejlepší, co se dá na trhu sehnat a jejíž mapy jsou doplněny o zajímavé informace, na něž narazím, až ji použiju ve voze. Nakonec jsem se unavena domácí pálenkou z gravensteinských jablek a nevěděla o světě. Vstávala jsem v deset a po návratu z koupelny mi zazvonil telefon.
Zvedla jsem ho.
Můj svět zase jednou bláznivě zarotoval a donutil mne naházet pár kousků oblečení do tašky.
Dát pusu mámě.
Běžet na nádraží...
Modlit se...
Ale konečně začít něco dělat!
Kdy, když ne teď?
Zvedla jsem ho.
Můj svět zase jednou bláznivě zarotoval a donutil mne naházet pár kousků oblečení do tašky.
Dát pusu mámě.
Běžet na nádraží...
Modlit se...
Ale konečně začít něco dělat!
Kdy, když ne teď?
Pro každého z nás vede cesta a já věděla, kam se má ubírat ta má. Rozhodně nebyla tou nejsnazší, ale potvrzovala, že ze ztráty velké lásky vás vyvede jedině láska ještě větší. Naděje, že mi dá ještě jednu šanci stále existovala, protože pokud by se rozplynula, nikdy by mi dnes ráno nezazvonil telefon a já bych neseděla ve vlaku a z okýnka nesledovala rozmazanou čáru stromů podél trati. Neseděla jsem v uzavřeném kupé už léta, vlastně od doby, kdy mé dlaně pevně přirostly k volantu, jenže časy se mění. Dnes bych nejspíš vletěla do prvního patníku, jak se mi třásly. Dva bratři, dvě pevné součásti mé minulosti. Oba mě znali, a přesto mi rozuměl jen jeden.
Bolelo mě poslouchat, když ze mě udělal mrchu bez kouska citu. Zrovna on, po všem co jsme spolu prožili, po všem, co jsem pro něj udělala. Bývali jsme dobří přátelé a ještě do nedávna mnohem víc než to. Ale stejně nebyl ochoten přijmout má slova, nejspíš nezapadala do jeho plánu. Andílek, co má doma dvouletého syna, jak se odváží sdělit v okamžiku, kdy nelze vycouvat se ctí bez šrámů na duši i těle. Jenže já ho nechci ztratit, dalšího už ne, prosím. Ještě že mám Bill, který za nás bral osud do svých rukou. Snad byl silnější než já, rozhodně víc, než vypadal.
Dnes ráno jsem při pohledu na jeho jméno málem upustila sluchátko.
"Já to chápu, květinko, ale měla bys chápat i Toma." Prohodil místo pozdravu, čímž naznačil, že všechno ví. Zatrolená dvojčata! A já se musela vydat na cestu...
Joana
"Já to chápu, květinko, ale měla bys chápat i Toma." Prohodil místo pozdravu, čímž naznačil, že všechno ví. Zatrolená dvojčata! A já se musela vydat na cestu...
Joana


Dobrý článek.