autor: Joana
Vystupovat na nástupiště se mi vůbec nechtělo, třebaže bylo chráněné před dotěrným mrholením střechou. Ale byla jsem spokojeně zavrtaná do svého vyhřátého sedadla a pohrávala si vážně s myšlenkou, že bych se zase šupky dupky vrátila do Švýcarska. Nicméně jsem slíbila, že se budu hlásit na zadané adrese ještě dnes, tudíž mi nezbývalo, než si navléct kabát, vzít kufřík a vylézt na perón. Chvilku jsem stála vedle chladnoucího vlaku a snažila si srovnat již zcela urovnané kalhoty a povytáhnout si dostatečně vytažené kozačky, než jsem nastoupila na eskalátory a chodbou se vydala k východu z nádraží, za nímž probleskovaly mokré kapoty taxíků.
Byla jsem rozmrzelá, že jsem se nechala Billem umluvit a vrčela jsem si pod fousy při pohledu na nepříjemné vánoční mrholení a na teploměr, na němž svítilo celých šest a půl stupně Celsiových. Naštěstí se na mne vrhl hned první taxikář, kterému jsem bez odporu vrazila své zavazadlo a nechala si podržet dveře od vozu. Cestou na zadanou adresu mi vyprávěl, že je tu na Vánoce sám, protože zbytek jeho rodiny odjel za prarodiči do rodného Turecka. Já mu na oplátku podala upravenou verzi svého příjezdu, totiž že se zde chystám u přátel trávit silvestr a počátek nového roku, což byla ostatně pravda.
Před vánočním vchodem ověšeným větvemi cesmíny a červenými mašlemi předal můj kufřík vrátnému a popřál mi hezký pobyt. Já zatím prošla do haly s mramorovou podlahou, jejíž každodenní strohost potlačoval vánoční strom v barvě zlata a svítící svíčky na recepčním pultu, za nímž stál místní hlídač. Řekla jsem mu jméno mého hostitele a on s úsměvem zvedl domácí telefon, aby ho o mém příjezdu informoval, zatímco mne vrátný pomáhal i se zavazadlem do výtahu. Můj žaludek začínal vyvádět skopičiny, přišla jsem si jako před velkou zkouškou nebo důležitým pracovním jednáním. Nervózní jako blázen. Proboha. Co to vyvádím?
Dokud jsem byla daleko, nepřišlo mi setkání s klukem, z kterého jsem kdysi byla paf, jako hrozný nápad. Ale co když to blbý nápad je? Bude to jako setkání starých známých? Vždyť jsem si začala s jeho bratrem. A s ním jsem kdysi taky chodila. Ale už asi neuteču. Mohla bych možná zaseknout výtah. Jen je blbé, že se mi tou nervozitou chce na záchod. A ta kabina se neúprosně blíží cílové stanici. Teď, nebo nikdy!
"Sundej ten prst z červenýho tlačítka!" Ozvalo se z již otevřených dveří výtahu, kde se na mne šklebila známá, jen trochu dospělejší tvář.
"Ale já..."
"Chtěla jsi vzít nohy na ramena, je mi to zcela jasný. Ale já poprosil hlídače, aby tě zdržel, kdybys chtěla utéct po schodech, máš to marný," ušklíbal se nad svou prozíravostí a gentlemansky odvlekl mé zavazadýlko za dveře bytu.
...BILL...
(nemohla jsem si odpustit vnutit vám ho jako glosujícího vypravěče, protože prostě Jasmin tuhle část příběhu vyprávět nemůže :D což možná vyzní jasněji v další kapitole, no uvidíme, že?)
Když se přede mnou tiše otevřely dveře výtahu, mladá dáma ve smetanovém kabátku, který zvýrazňoval temně rudou barvu jejích kadeří, právě mířila svým ukazováčkem k čudlíku na zastavení kabiny. Včera večer jsem telefonoval s Lilianou a zvažovali jsme, zda bude chtít utéct, zda přijede nebo se vymluví, když jsem ji zaskočil náhlým telefonátem a donutil přijet. Doteď jsem zcela přesně nevěděl, co se stalo mezi ní a Tomem, protože ten byl při své návštěvě i v průběhu Vánoc neobyčejně skoupý na slovo. Nicméně jsem pochopil, že jeho odchod asi neprobíhal v duchu romantického loučení na zasněženém náměstí v italských horách.
Nasměroval jsem jí do bytu, kde okamžitě zapadla do koupelny a teprve pak si prohlédla svůj pokoj a celé mé království.
"E meraviglioso! Takové sis to vždycky přál, že?" Pobíhala bytem jako malá holka a pak zvídavě prolézala celou mou pracovnu a zabavila mi alba s fotkami mých modelů, což jí zabralo hodnou chvíli, ale já byl rád, že si našla činnost, u níž se uklidní a bude ochotná se mnou bez rozpaků komunikovat.
Abych se přiznal, taky jsem byl celý dnešek na rozpacích, jak naše setkání bude probíhat. Ale jak jsem ji tu po očku sledoval, musel jsem si přiznat, že se v určitém ohledu výrazně změnila, ale při svém nadšení, kdy probíhala mým bytem, jsem v ní viděl tu mladou holku, co nám kdysi rozzářila všední dny. Její postava se definitivně zbavila dívčích křivek a vypadala mnohem ženštěji a troufám si podotknout že erotičtěji, když seděla v upnutém černém roláku na mé bílé kožené sedačce (mimochodem světový unikát) a nohama ležérně překříženýma v oblasti kotníků. Vlasy jí ztmavly, zářivě červená se změnila ve velmi tlumenou tmavě vínovou, která jí vyklouzávala z uzlu a lechtala na bledé tváři, které vévodily unavené a smutné oříškové oči. To byla ta největší změna, kdysi bývaly rozesmáté a zářící, až na výjimky, kdy se budila v noci zpocená a vyděšená. Už dávno nebyla holkou, kterou jsem znával, byla příliš vzdálená a příliš dospělá, abychom se mohli vrátit do dnů našeho bláznivého soužití.
V rámci utužování evropského kolektivu jsem na večeři pozval Lilianu, takže jsem si mohl po dlabanci zalézt do pracovny a skrze přiotevřené dveře poslouchat melodickou italštinu, kterou děvčata v obýváku bezstarostně štěbetala, protože dobře věděla, že moje znalost začíná a končí asi deseti základními větami. Nicméně i ze svými chabými znalostmi jsem pochopil, že většina rozhovoru se týká miminka, které se má Lily a Gustavovi narodit. podle výbuchu smíchu po slovech "Günter a Gudrun" mi bylo jasné, že malé bubeníče asi nedostane tradiční německé jméno. Na závěr jsem se přidal na sklenku vína, a pak jsem v rámci večerní procházky doprovodil Lil, bydlící o pár bloků vedle nás, domů. Když jsem se vrátil, v bytě již panovalo ticho a tma. Kdybych jen tušil, jaký bude veselý zítřek, nekreslil bych ještě návrhy do tří do rána, ale pořádně se na něj vyspal.
Těsně před polednem, po lehké ranní konverzaci na téma Vánoce nad hrnkem kakaa a vánoční štolou, jsem se vydal do koupelny, abych si umyl vlasy, čímž jsem přeslechl domácí telefon. Jak jsem otevřel dveře, slyšel jsem jen lehce italský přízvuk své návštěvy: "Kdo?...Ale ovšem, pošlete ji nahoru, Díky, Otto."
"Kdo to je?" Zkusil jsem zcela logickou otázku.
"Vím já? Ale asi bys měl otevřít," ozvala se medově sladká odpověď a já debil jí poslechl.
"Ahoj Bille, nejde nevhod?" Zjevila se za vchodovými dveřmi Rita.
"Ale ovšem že ne," zavrkala Jasmin a donutila mne pozvat druhou ženu dovnitř.
"Rito, tohle je...May, Mariano, tohle je Rita." Uchýlil jsem se ke staré dobré přezdívce, abych zachránil blížící se třetí světovou válku.
"Moc mě těší," pronesla jasmínová May vlídným hlasem, v němž se zalesklo ostří letícího nože. Výborně, takže ona věděla, koho pouští nahoru.
Mamma mia.
Joana
No, původně jsem ty naše holky, nebo spíš ty Tomovy holky, chtěla blíže seznámit už zde, ale nějak se mi to rozepsalo, však vy si počkáte, že? :o)


Tak sláva, už jí máme alespoň u svého ex.
A Bill se po ní ani nikterak nevrhal, což přikládám tomu, že staré city, jestli ne úplně, tak z velmi valné části vyprchaly. Aby vlastně taky ne, když se rozhodl to mezi ní a bráškou urovnat. Jen tedy návštěva by mohla přinést nevítaný rozruch. Vlastně... když si to holky zvládnou vyřešit mezi sebou, alespoň bude mít Tom o starost míň. Ale zase v podání Míny by to "vyřešení" nemusela Rita přežít, tak radši nic. 