close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Znovu jsem našel východ slunce 15.

22. srpna 2010 v 11:53 | Ainikki |  Znovu jsem našel východ slunce
autor: Tomi & Ainikki

Dopoledne druhého dne bylo na nádvoří docela živo. Uprostřed prostranství během noci vyrostlo malé podium. Nebylo to obvyklé místo k vykonávání trestů smrti, ale byl tu dostatek prostoru, aby se sem vešli všichni ti, co se pohybovali v paláci, a na druhou stranu se sem nedostali žádní čumilové zvenčí. Pro ně dnešní divadlo určeno nebylo. Jen pár šlechticů, žijících mimo dvůr, bylo pozvaných navíc, protože především oči těch, co něco znamenali, měly spatřit umírat Toriova sekretáře, aby si dostatečně vryli do paměti, že před šogúnovým trestem je nespasí ani jejich původ, kdyby se snad ještě někdo další chtěl vzepřít jeho moci, a jakýmkoli, byť jen nepatrným způsobem, se protivit řádu.


Byl jsem usazen pod nevelkým stanem do křesla a Torio se posadil do druhého po mém boku. Všichni již byli zde. Čekalo se pouze, až bude předveden odsouzený. Bylo tak učiněno velice záhy. Xaniro se ani nijak nevzpíral. S hlavou vztyčenou se nechal dovést až na podium a tam, aniž by hnul brvou, si vyslechl Toriův proslov, ve kterém pro všechny zúčastněné zopakoval šogún všechny jeho prohřešky. Mluvil poměrně dlouho a zapáleně. Vyzdvihoval svoji neotřesitelnou autoritu a bla bla. Pro mě to byla jen snůška velkohubých žvástů, které jsem nikterak pozorně neposlouchal. Spíš mi běhal nepříjemný mráz po zádech z toho, jakým způsobem si mě ke konci jeho proslovu odsouzenec prohlížel. Nevěstilo to nic dobrého a já se začínal bát toho, co všechno na mě Xaniro věděl. Doufal jsem jen, že už bude velmi rychle po všem, a on tak bude utišen navždy, aniž by snad dostal příležitost cokoli říct.

Moje naděje ale uvadly velmi brzy a já se propadl do šílené hrůzy a poníženosti, když potom, co si vyžádal svolení naposledy promluvit, mě označil jako děvku, co se kurví se špinavým cizákem, a že oproti mému, se mu jeho provinění zdá směšné, a nakonec dodal, že to císař by měl být místo něj dnes s hlavou na špalku. V davu to vzrušeně zahučelo a všechny zraky se upřely na mě.
"Jak se opovažuješ znesvětit císaře?!" Zaburácel Toriův hlas přes celé nádvoří. Nutilo mě to zacpat si uši, jak ohlušující to bylo, navíc zněl způsobem, jako by snad ani nepromluvil člověk, ale něco nadpřirozeného, co se nedalo k ničemu přirovnat. Pak se mihnul tak rychle, že lidské oko to sotva dokázalo postřehnout a zrušil vzdálenost, která ho dělila od jeho zrádného sekretáře. Se stejnou rychlostí vytasil meč a v dalším okamžiku k zemi padly jen kusy Xanirova rozčtvrceného těla.

"Představení skončilo. Všichni pryč!" Zahřměl rozkaz a lidi ve strachu a panice se rozprchli jako hejno ptáků, které vyděsí lovec. Během pár minut jsem tu zůstal jen já, děsem ochromený a schoulený v křesle, čekající na nevyhnutelné kruté následky, a on. Bylo jedno, že před davem zpochybnil Xanirova slova, protože teď v jeho vztekem plajících očích bylo vepsáno prozření. Dílky skládačky do sebe zapadly a on už věděl, co bylo se mnou celou tu dobu špatně.
Během vteřiny byl zpátky u mě, popadl mě za paži a vláčel mě za sebou někam do paláce.
"Pusť," chabě jsem se zmítal, ale nebylo mi to nic platné. Z jeho železného sevření jsem neměl nejmenší šanci uniknout. "Slyšíš? Kam mě to táhneš?! Tohle si k císaři nemůžeš dovolit." Zkusil jsem na to jít odtud, ale sám jsem věděl, jak uboze to vyznělo. Nebyl jsem pro něj nic. Jen loutka, která sloužila k jeho potěšení. "Au, to bolí." Kňoural jsem dál, i když na mě nijak nereagoval. Mezitím jsme došli do jeho komnat. Naposledy jsem tu byl jako dítě a od té doby jsem se tomuto místu vyhýbal. Působilo to tu děsivě a temně. Zdobení se nepodobalo ničemu, co bylo k vidění všude jinde v paláci. Místnost byla ponurá, laděná do černých a tmavě modrých barev.

"To má bolet." Zasyčel a mrštil se mnou na zem. Zanaříkal jsem, když jsem dopadl na tvrdou podlahu a narazil si kolena. "Jak ses vůbec opovážil nabídnout se někomu jinému, když patříš bez výhrad jen mně!?" Křičel na mě v děsuplné monstróznosti a vypadal podivně nelidsky. Jeho normálně bílá pokožka potemněla, zelené oči se svítivě rozzářily a jeho vlasy se v tónu namodralosti vlnily kolem jeho hlavy, jako kdyby si s nimi bláznivě pohrával vítr. Nikdy dřív jsem nebyl tolik vyděšený. Byl jsem přesvědčený, že musely nastat moje poslední chvíle života, a pokud tomu tak bylo, chtěl jsem ho alespoň vyvést z jeho omylu, aby věděl, koho skutečně chovám ve svém srdci.

"To není pravda! Nepatřím ti!" Vyrážel jsem ze sebe mezi vzlyky. "Miluju jeho, slyšíš? A ty mi to nemůžeš vzít, ať už se mnou uděláš cokoli."
"Tak to se šeredně pleteš, ty nevěrná čubko!" Chytil mě pod krkem za šaty a nešetrně mě vytáhl na nohy. "Nejdřív si vezmu tvoje tělo, a pak ti z hlavy vyženu i tu tvoji směšnou lásku. Moje magie je silnější než ten váš ubohý pozemský cit. Za pár dní si na něj ani nevzpomeneš." Nenávistně mi prskal do obličeje, a pak ze mě surově začal rvát oblečení. Pokusil jsem se o útěk, ale jen jsem si tím vykoledoval pár bolestivých ran do obličeje. Když mě měl konečně nahého, odhodil mě na postel.

"Pomóóóc!" Rozkřičel jsem se naplno, když mi přivazoval ruce nad hlavu k čelu lůžka, ale on se mi jen vysmál s tím, že mě stejně nemůže nikdo slyšet. Měl mě tak dokonale znehybněného. Ruce svázané, a na stehnech mi klečel on, abych ho nemohl kopnout, zatímco ze sebe stahoval svoje oblečení.
"Ale, ale, ty pláčeš," vysmíval se mi. "Vždycky se ti to tolik líbilo. Byl jsi dokonalá děvka, která sténala a prosila o doteky, kdykoli jsem se k ní jen přiblížil." Chvěl jsem se pod ním bezmocí a potupou. Ještě nikdy dřív jsem necítil tak velké ponížení, a dělalo se mi špatně od žaludku z vyhlídky na to, co se chystal udělat. "Řekni, dřív než tě nechám zapomenout, bylo to s ním taky tak dobré?" Namáhavě jsem zafuněl, jak jsem se nevzdával a neustále jsem se snažil z kožených řemínků vyprostit ruce. Jen se mi ale o to víc utahovaly a já musel spíš vypadat jako zoufalá ryba na mělčině, jak jsem se pod ním neefektivně zmítal.
"Byl stokrát lepší úplně ve všem. Ani zdaleka se mu nemůžeš rovnat a je jedno, kolik na mě zkusíš toho svého zaříkávání, nikdy nezapomenu. Můžeš mít moje tělo, ale moje srdce a duše už navždycky bude patřit jen jemu." Po těchto slovech se mu z tváře vytratil vítězoslavný úšklebek, který tam doposud měl, a tvář se mu opět zkřivila zlostí.
"To se ještě uvidí." Prsknul zlověstně.

Pak slezl z mých stehen a než jsem se stihl pokusit vzdorovat, chytil mě pod koleny a natlačil mi nohy k hrudníku takovou silou, že jsem se téměř nemohl ani nadechnout. Zařval jsem ukrutnou bolestí, když do mě bez jakékoli přípravy proniknul a začal ihned bezohledně přirážet. Měl jsem pocit, že mě snad rozerve vedví a on nebral sebemenší ohledy. Zažíval jsem nepopsatelný pocit mučivého utrpení, hnusu, potupy. Mé naivní bezstarostné já se rozpadalo na tisíce malých střípků, o kterých jsem věděl, že je nelze dát dohromady, a já už nikdy nebudu stejný. Pošpinil mě a drásal mou duši k zešílení. Přál jsem si alespoň ztratit vědomí, abych to nemusel vnímat naplno, ale nestalo se. Byl jsem nucen to snášet z mého pohledu nekonečně dlouho, než přišel konec.

Odvalil se ze mě a uvolnil mi pouze jedno zápěstí. Okamžitě jsem se stočil do klubíčka. Už jsem neměl ani sílu plakat. Pouze jsem zjitřeně vnímal, jak z mého rozedraného těla vytéká krev. Škrábance na hrudi, nohách, rozseknutý ret a natékající oko, nebylo nic oproti tomu, jak to vypadalo tam dole. Cítil jsem pod sebou vlhko a rozhodně to nebyl následek jeho vrcholu. To já krvácel a v tento moment jsem si nepřál nic jiného, než aby přišel konec a celé tohle utrpení odešlo spolu s mým duchem na věčnost.
"Nepokoušej se utéct!" Zamumlal tak trochu scestně, když mě zanechával v pokoji samotného. Jako kdybych byl snad schopný se sám zvednout, natožpak udělat jediný krok. Jen přese mě nedbale přehodil přikrývku a se všemi mými otevřenými zraněními mě nechal být. Až spánek mě na pár hodin vysvobodil.

Čas se vlekl a já myslel, že se musím zbláznit z téhle podivné samoty. Měl jsem otupělý mozek a byl jsem jako bez energie. Neustále jsem musel myslet na to, co se děje v paláci. Určitě to nebylo nic dobrého. Den co den jsem se probouzel do toho samého kalného rána. Okolo byl jen sníh, tma a stíny. Cítil jsem se podivně bezmocný. Nechápal jsem, jaká změna se to se mnou udála. Jindy jsem byl plný energie a nápadů, ovšem to jsem měl také vedle sebe Billa. Asi za to částečně mohlo i toto místo bez jakýchkoliv větších podnětů. Naštěstí tuhle nudu změnil příjezd Tatsuyi. Vyběhl jsem na nádvoří, sotva jsem uslyšel přijíždějící vůz. Moje intuice mě nezklamala. Byl to opravdu on v poměrně dobré náladě oproti našemu poslednímu setkání.

Okamžitě jsem z něj vymámil dopis pro mě. Prudce jsem ho otevřel, a teprve nyní si uvědomil, že se čtením jsem daleko nepokročil, tudíž nedokážu rozluštit jediný znak jejich složitého písma. Vtisknul jsem tedy alespoň na barevný list papíru polibek a po obědě jsem potom nutil chudáka Tatsuyu, aby mi obsah četl znova a znova.

Lásko,
snažím se být silný pro nás oba, ale ani nevíš, jak moc mi chybíš a jak nevýslovně si má duše přeje být s tebou. Myslel jsem, že budu mít více síly naše odloučení snášet, ale pravda je taková, že čím více dnů jsme od sebe, tím více mé srdce krvácí. Řekni, mluvil jsi už s matkou? Pověděla ti, jestli máme proti Toriovi naději?
Miluji tě
Navždy tvůj Bill


Bylo to tak zoufalé psaní. Snažil se působit radostně, ale já věděl, jak moc trpí. Měl jsem z těch pár slov pocit, že Benjiro - bezstarostný chlapec, se mi pod tíhou útrap, které nás obklopovaly, někam rychle vytrácí. Všichni se měníme, ale kruté okolnosti, které k tomu nutily Billa, bych nepřál ani svému nepříteli.

V náhlém popudu jsem rychle vyskočil z rohože a obul se. Proběhl jsem chodbami kláštera, zahradou, až k hlavní bráně. Přinutil jsem mnichy, kteří měli službu, aby ji otevřeli. Nechápavě se podívali jeden na druhého, ale nakonec mě pustili ven. Přede mnou se objevila bílá namrzlá planina. Ušel jsem pár metrů závějemi a v tom mi došla má pošetilost. Takhle se za Billem nedostanu, a i kdyby ano, byl jsem nepřipravený. Nijak bych mu nepomohl, jen bych se nejspíš nechal lacině zabít. Chtě nechtě jsem se musel vrátit. Tolik jsem toužil něco udělat. Mým tělem jako by vibrovala zázračná energie. Cítil jsem se tak silný. Musel jsem něco podniknout hned teď. Pošlu Billovi vzkaz a to okamžitě.
    
"Už jste se vrátil z procházky?" Zeptal se Tatsuya klidně a napil se čaje. V tomto okamžiku mi přišel na zabití. Našel jsem list papíru a nějaké psací náčiní a pak mi došlo, že moje láska nedokáže psaní přečíst, když ho napíšu naší řečí, a jeho řečí jsem psát neuměl. Frustrovaně jsem si vzdychnul a zvednul oči k Tatsuyovi, který se naproti mně pobaveně šklebil.  
"Prosím vyřiď mu, že ho miluji nadevše na světě. Každá moje myšlenka patří jenom jemu." Odmlčel jsem se a znovu pokračoval, i když jsem trošku lhal. Nechtěl jsem ho vyděsit víc, než bylo nutné. "Tvoje matka mi řekla, jak na toho démona. Brzo budeme volní a navždy spolu. Pokus se to s ním vydržet. Líbám Tě." Můj společník přikývl.
"Vyřídím. Je to zvláštní, ale i já cítím, že brzo budu svobodný."
"Tak to je opravdu zvláštní."
"Také si myslím. Odjíždím zítra, pokud se nevyskytnou nějaké nepříznivé okolnosti. Nejsem pánem počasí." Zatvářil se omluvně. Možná nedokázal ovládat sníh, ale svým způsobem ovlivňoval naše životy. Kdyby jeho nebylo... radši na to nemyslet.

   
Tatsuya odjel a já byl zase sám. Snažil jsem se zabavit četbou prastarých svitků, ale uvnitř jsem měl pocit, že je něco špatně, moc špatně. Dokonce minulého rána jsem se probudil a měl v ústech podivnou pachuť, jako by to byla krev. Naštěstí, když jsem rozsvítil lucernu a podíval se do svého kapesního zrcátka, nic jsem neviděl. Jen svůj pobledlý, trošku zarostlý obličej. Najednou jsem ucítil ošklivou bolest, která prolétla mým tělem a jako by mě rozpůlila ve dví. Svitek mi vyklouzl z dlaní a já se zhluboka nadechl. A stejně jako ta bolest přišla, zase odezněla.
     

     
Obličej Tatsuyi nevěštil nic dobrého. Objevil se tu nezvykle brzo, a to v doprovodu dívky, kterou jsem nikdy neviděl, ale byla mu hodně podobná. Byl jsem ochromený strachem, mlčel jsem. Tatsuya promluvil jako první.
"V paláci se dějí změny. Xaniro je mrtvý. Měl bych být šťastný, že byl můj věznitel popraven, ale nejsem. Tohle se dotýká více lidí. Obvinil císaře, vy dva spolu... než zemřel. Šogún se strašlivě rozzuřil. Nikomu nebude pro smích. Vyhnal lidi, co přišli a odtáhl císaře do svých komnat. Neměl jsem ani možnost vyřídit mu váš vzkaz." Odmlčel se a obrátil se na dívku, kterou mi nejdřív představil jako svou sestru. "Tak řekni, co víš." Vybídl ji, aby mluvila.
"Nikoho k němu nepouští. Říká se, že onemocněl a je to s ním vážné, ale já ho jednou zahlédla a..."
"A co..." Docházela mi trpělivost.
"Byl samá modřina." Pípla. Krve by se ve mně nedořezal. Snažil jsem se působit klidně, i když vše ve mně vřelo jako horká láva. Poděkoval jsem jim a omluvil se, že bych byl rád o samotě. Dostal jsem vztek na sebe i na Billovu matku. Jak jen po mně mohla chtít, abych seděl s rukama složenýma v klíně? Neurvale jsem zaklepal na její komnaty. Neozval se ani hlásek.

Otevřel jsem a ona se na mě ihned otočila. Čekal jsem, že bude překvapená, ale mýlil jsem se. Byla až nadpozemsky klidná. Perfektně oblečená a ani jediný vlas nebyl na jiném místě, než měl být.
"Řekněte mi, jak mohu pomoct vašemu synovi?" Ihned jsem na ni spustil. "Musí být i jiná cesta, než čekání na zázrak, v který já nevěřím, že přijde. Copak je vám to lhostejné jako matce, co s ním bude? On mu ubližuje, potřebuje naši pomoct, co nejdříve." Začínal jsem se víc a víc rozohňovat. Nějaké společenské konvence šly stranou. Copak nechápala, co je v sázce? Přiblížil jsem se k ní na pár kroků a zhluboka jsem oddychoval, jak uvnitř mě všechno bublalo.
"Čekala jsem, že se setkáme znovu. Poprvé jsem ti neřekla všechno. Neuzrál čas a tys nebyl připravený. Řekni, teď už se cítíš na tolik silný postavit se samotnému démonovi?"
"Ano." Vyhrkl jsem bez přemýšlení.
"Potom mám pro tebe ale jedno upozornění. Když prohraješ, tak ztratíš svoji duši a přijdeš o nesmrtelnost. Už nikdy se znovu nepřevtělíš." Začínal jsem ztrácet nervy. Zase začínala s pohádkama. Už teď jsem v pekle bez Benjira. K čemu by mi byla bez něj má duše? Navíc já nevěřil v ty jejich nesmysly s reinkarnací. Ježíš nám dával jeden život a ten já hodlal prožít s člověkem, kterého jsem nadevše miloval.

Pokračovala.
"Démona zahlédneš v jeho pravé podobě, když se k němu otočíš zády a přes rameno zachytíš jeho obraz v zrcadle. Jestli z té hrůzy nezemřeš, tak tě čeká nejtěžší úkol. Torio bude měnit podoby, a ty budeš muset překonat sám sebe. Najít svoji vnitřní sílu. A nezapomeň, jeho kouzelnou moc oslabuje přítomnost psa." Pohybem ruky mi dala na srozuměnou, že vynucená audience skončila. Z jejích slov jsem nebyl o nic moudřejší než předtím. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Snažil jsem se vše kombinovat dohromady, ale můj mozek na nic nemohl přijít.

Konec dne jsem naštěstí strávil s Tatsuyou a jeho sestrou Miyu. Nabídli mi, abych jel s nimi. Nikdo se nic nedozví, když se ubytuji u nich doma. Budu tak blízko paláci a bude jen otázkou času zjistit Toriovy zvyky a zaútočit na něj. Tihle dobří lidé věděli, co všechno riskují. Rozsekání na kousky byl ten nejmenší trest, ale přesto mi chtěli pomoct. Za zdi kláštera se sice Torio neodvážil, a já tedy riskoval odjezdem pryč, mnohem větším rizikem mi ale připadalo nechat to nejdůležitější pro mě - Billa jemu na pospas. To na něm si ta bestie především vybíjela své vzteky a choutky, a já už to tak nehodlal dál nechat. Byl jsem roztržitý z rozrušení a nemohl jsem se dočkat odjezdu do hlavního města. "Už brzo budeme spolu. Slibuji." Zamumlal jsem polohlasně.


betaread: Janule
 


Komentáře

1 Mykerina Mykerina | 22. srpna 2010 v 13:41 | Reagovat

oh sakra sakra sakra, tohle nevypadá dobře :(((( snad to dobře dopadne a Tom ho zachrání...ikdyž si myslím, že Torio použil kouzla :(

2 Kristy Kristy | 22. srpna 2010 v 13:56 | Reagovat

:/// NESNÁŠÍM toho hňupa Toria! Co si to dovoluje :// Toman, by měl dát na to všechno co mu řekla Billova matka..Snad se tomu hnusákovi, dokáže postavit, a budou s Billem spolu. ^_^

3 Sajü Sajü | Web | 22. srpna 2010 v 17:39 | Reagovat

Ten Torio mi drásá nervy!:-/ CO si to jako dovoluje?:-/ Jak se VŮBEC OPOVAŽUJE UBLIŽOVAT BENJIROVI????:-@:-@ Musím si to snad přečíst znova! Jsem z toho šílená! Doufám, že si Tom pořídí nějakýho čoklíka, kterej porafe toho hloupýho Toria! Doufám, že bude Bill v pořádku a že jejich láska zvítězí nad tím démonem...:( Nádherný díl! Miluju ho a nemůžu se dočkat dalšího, takže ho tu koukej Ai uveřejnit brzy *in love*

4 Áďa Áďa | 23. srpna 2010 v 0:43 | Reagovat

wau, ten Torio je teda kabrňák, takhle se do toho vrhnout... jen ať si Billa užije, než mu Toman dá jednu po držce :-)
mno, Billa mi je dost líto, ale docela jsem čekala, že mistr X bude mluvit a práskne ho a Torio ho nějak podobně ztrestá... jen jsem čekala, že hned po tom znásilnění začne Billa oblbovat, aby zapomněl a ono zatím ještě prd...
maminka konečně vychrlila, jak na démona, tak doufám, že Tom neudělá chybu, docela mě znervoznilo, jak rychle na to kývnul. aby se neunáhlil a nedoplatil na to! no doufám, že další díl přibude rychle!!!

PS: že bych Tomovi půjčila naše štěňátko barzoje? to je tak akční zvíře, že by Toria uhrálo k smrti :-) a ještě by dostal po tlamě, protože malá když natáhne ty svý nekonečně dlouhý packy, tak s nima dycky v rámci hry někomu jednu majzne a docela to i bolí :-) no, kdyžtak at mi Tom pošle smsku, ok? :-D :-D :-D

5 Áďa Áďa | 23. srpna 2010 v 0:48 | Reagovat

jo a teda moc se mi líbilo, jak se Torio při tý svý nasranosti změnil, ty oči, pleť i vlasy. a jak mu Bill na rovinu řekl, že proti Tomovi není nic  :-D to mě rozsekalo :-)

6 Sajü Sajü | Web | 23. srpna 2010 v 12:39 | Reagovat

[4]: Myslím, Áďo, že by ti leda tak poslal telegram po Tatsuyouvi :D Ani nevím, jak se to píše, ale egal ^___^

7 Áďa Áďa | 24. srpna 2010 v 0:07 | Reagovat

[6]: ale víš že by to nevadilo? on je Tatsuya takový sluníčko, já bych si ho pořádně rozmazlila a pak by šel zpátky :-)

8 Ainikki Ainikki | 24. srpna 2010 v 10:18 | Reagovat

[4]: Áďo, jak ty to člověče čteš? Vždyť ten Xaniro tam Billa prásknul. Proč myslíš, že ho Torio ze vzteku rozkrájel. Já tam akorát to nenapsala v přímý řeči, ale jen to stručně odvyprávěl Bill jako vypravěč.

9 Áďa Áďa | 25. srpna 2010 v 0:41 | Reagovat

[8]: vždyť já vím, já to tak i pochopila, vždyť jsem psala, že se dalo čekat, že ten Xanrio nebo jak se to jmenuje ho napráší... tak nevim, jak jsem to měla číst jinak :-)

10 Ainikki Ainikki | 25. srpna 2010 v 11:35 | Reagovat

[9]: Tak já si tu znova čtu, cos napsala a zjišťuju, že jsem ten tvůj komentář nějak blbě pochopila. :-D Nojono, to jsem celá já... 8-)

11 Áďa Áďa | 25. srpna 2010 v 12:57 | Reagovat

[10]: stane se :-)
PS: na kdy cca vidíš další kapitolku?

12 Ainikki Ainikki | 25. srpna 2010 v 13:19 | Reagovat

Keine Ahnung. Další kapitolu má začít psát Tomi a ještě mi neposlal ani písmenko.

13 Sajü Sajü | Web | 25. srpna 2010 v 14:17 | Reagovat

[12]: To bych se nezlobila, kdyby ti místo písmenka poslal celou jeho část!:D

14 Áďa Áďa | 26. srpna 2010 v 1:19 | Reagovat

[12]: Tomi? čteš komentáře? pokud ano, musim ti napsat jednu věc. ti, co mě znají, vědí, co znamená, když se otážu, zda mám začít jódlovat. věř, že všichni radši udělají cokoliv, jen aby k jódlování nedošlo. nechci nijak vyhrožovat, ale ppokud nezačneš v rámci časových možností pisánkovat, tak se může stát, že jódlovat skutečně začnu... a to nechcete zažít nikdo, to mi věřte ;-)

15 tomi tomi | 26. srpna 2010 v 9:45 | Reagovat

jo pracuje se na tom.Zatím nad tím přemýšlím, když jezdím na skate nebo hraju s kamošema frisbíčko a zítra jedu na výlet. A ještě moje soukromý povídky. Tak snad do neděle to Ainiki pošlu, když chci umím psat rychle.

16 Áďa Áďa | 26. srpna 2010 v 10:46 | Reagovat

[15]: tak to je dobře :-)

17 Janča Janča | 26. srpna 2010 v 12:21 | Reagovat

Aháááá, tak tady jsou všechny ty komentáře, které marně hledám na Twincest blogu...no já nevím, ale není náhodou nahoře napsáno, že to tady končí a povídka bude zveřejňovaná tam? Mě po dlouhé době napadlo sem kliknout, a ejhle, ono to tady funguje dál, připadám si jako debil :D

18 Sajü Sajü | Web | 26. srpna 2010 v 12:31 | Reagovat

[14]: ::D:D:D:D:D:D">D:D:D:D:D:D:D:D:D ty mě zabíjíš zatraceně!:D:D:D:D:D

19 Ainikki Ainikki | 26. srpna 2010 v 15:31 | Reagovat

[17]: Jo ale pak se tu taky mihlo info, že dvě podídky, co jsou tu momentálně rozepsané (moje a od Joany) se tady douveřejní. Protože přeci jen pokud se blogu nevrátím, tak tady to nechám jako muzeum a byl by nesmysl, aby tady ty věci nebyly celé.

20 Joana Joana | 30. srpna 2010 v 1:08 | Reagovat

Kruci lidi, já jsem napjatá jako blázen. Tom bude pobíhat palácem se zrcátkem jako by hledal baziliška a povleče s sebou na provázku maxipsa Fíka, aby to Toria složilo. Nebo nezáleží na velikosti? (toho psa) Taková čivava v kapse by pomohla možná víc, jako skrytá zbraň. Koukej, pejsáček! Baf! Haf!
A vzhledem k tomu, že je dnes již velmi časné pondělí, dovoluji si doufat, že je další část již na cestě z porodnice, protože jinam se budu válet po zemi a mlátit kolem sebe pěstičkama jako malý frocek :-D  :-D

21 Áďa Áďa | 30. srpna 2010 v 7:26 | Reagovat

[20]: bože :-D :-D :-D tak tos zabila, s tím baziliškem a Fíkem :-D :-D :-D tak tahle mě po ránu už dlouho nic nerozesmálo :-D :-D :-D  hej ale je pravda, že čivavy jsou ve světě psů spolu s jezevčíky ty nejzákeřnější svině. jdou po nohavicích a nepustěj se, mrchy...  Tom by to mohl naučit na povel "kotník" :-D

22 tomi tomi | E-mail | 30. srpna 2010 v 11:38 | Reagovat

asi vas budu muset zklamat dámy...trošku jsem to s tím dílem posral a budu to muset přepsat.Byla to katastrofa, děj i pravopisný chyby čím že jsem chudaka Ainikki vyděsil k smrti ...upsss...

23 Sajü Sajü | Web | 30. srpna 2010 v 12:06 | Reagovat

grrrrrrrrrrrrr! :-@

[22]: jak můžeš mít tolik pravopisných chyb, když píšeš povídky, zatraceně?

To už si mohla vzít Ainikki tenhle díl na parádu sama :D:D:D Vůbec bych se za to nezlobila, sakriš :D

24 Joana Joana | 30. srpna 2010 v 14:47 | Reagovat

[21]: To víš, to je to dětství s Harrym Potterem a odkojení na večerníčkách ;-) Ale s povelem kotník by mohl Tom zabodovat. Jako nikdy nevíš, jestli nemá taky citlivou achillovku jako Achilles, kterou mu takové dobře vycvičené čivaví komando může oddělat. Náš stavitel lodí by pak měl snazší práci. :-)

25 Áďa Áďa | 30. srpna 2010 v 20:55 | Reagovat

[24]: wau, nejsme my vzdálený ségry? taky si na to z dětství pamatuju :-D zrovna dneska na noční si ted sebou beru sedmou potterovskou knížku, jen tak na zopakování děje před filmem :-)

[22]:  nj, stane se... bohužel... co nadělat... každý se někdy utne... ale ne že se budeš utínat nějak zvlášt často!!!

26 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 1. září 2010 v 20:05 | Reagovat

Páni, Torio celkem ztratil nervy a vypěnil... je mi Billa líto, krásně se vzpíral, bylo od něj statečné, že stál za jejich láskou. Doufám, že má Tom stejně rozumu jako odvahy a trochu si promyslí, než se vrhne vstříc démonovi. Nerada bych, aby přišel k úrazu.
Ale oni to určitě zvládnou, porazí Toria a budou mít své hapilly ever after:) Už se na to těším:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama