close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Znovu jsem našel východ slunce 18. Konec

29. září 2010 v 17:22 | Ainikki |  Znovu jsem našel východ slunce
autor: Tomi & Ainikki

Druhý den od toho momentu, kdy se Bill na pár chvil probral, se na dveře jeho komnat, kam jsme ho přemístili, ozvalo zaklepání. Po mém svolení ke vstupu do místnosti vešel Tatsuya a v rukou třímal docela objemnou hromádku nějaké korespondence. Pohledem jsem překontroloval Billa, který opět spal, zvedl jsem se od jeho lůžka a přešel k chlapci.


"Dobrý den," pozdravil mě polohlasem. Nejspíš se choval tak tiše díky tomu, že jeho císař spal, já si ale nemyslel, že by ho dokázalo v jeho stavu jen tak něco probudit.
"Pěkný den i tobě," promluvil jsem normálně, bez šeptání. "Co potřebuješ?"
"Já," odmlčel se a zrak sklopil k dopisům, které přistrčil blíže ke mně. "Byl jsem se podívat v bývalých komnatách Xanira. Já… vlastně ani nevím, proč jsem tam chodil… jen…"
"To je v pořádku, nemusíš to vysvětlovat." Ujistil jsem ho, že mě jeho pohnutky nezajímají, a nemíním z jeho činu ani nic vyvozovat. "Pokračuj," vybídl jsem ho.
"Našel jsem tam tyhle dopisy. Jsou od princezny Amayi, všechny adresované císaři, ale řekl bych, že k němu se nedostal ani jeden." Zatnul jsem prsty v pěst. Ti bídáci měli ošetřeno všechno. Ani kontakt se setrou mu nebyl umožněn, aby to snad neodvracelo Billovu pozornost od šogúna.
"Četl jsi to?"
"Ne, to bych neudělal."
"To bys ale měl." Vyvedl jsem ho z omylu.
"Prosím?" Tatsuya nevěřícně pozvedl jedno obočí.
"Pochop, nemyslím to nějak špatně. Snad jen, že princezna jistě očekávala odpověď a musí být znepokojena pokud jí nedostala Nemám v úmyslu to číst všechno, jsou určeny Benjirovi a já nehodlám narušovat jeho soukromí. Otevřeme jen ten, co přišel jako poslední, a tebe žádám o pomoc, protože, jak jistě víš, já to vaše písmo ještě příliš neovládám.
"Tohle bych mohl," souhlasil a našel v hromádce obálku, která byla nejmladší.

"Benjiro, můj drahý bratře," začal Tatsuya zvolna s předčítáním. "Tak často ti píši a odpověď stále nepřichází…" Bylo to přesně to, co jsem očekával. Podivovala se nad Billovým mlčením a žádala alespoň o svolení přijet, aby se s ním mohla vidět, když se císaři nechtělo na její korespondenci reagovat. Byla z toho docela zdrcená, a dokonce vyjádřila obavu, zda na ni tak rychle zapomněl, a už vůbec mu nechybí, protože ona si, ač měla spokojené manželství a čekala děťátko, po něm stýskala velmi. Bylo mi jí líto. Nejspíš se k ní nedonesly vůbec žádné zvěsti o tom, co se tu děje, a tak se mylně domnívala, že o ni bratr nestojí.

"Pomůžeš mi pro ni napsat odpověď?"
"Jistě." Tatsuya se usadil k malému stolku, vzal si list papíru a brk, a čekal, až začnu diktovat. Ujistil jsem Amayu, že na ni bratr rozhodně nezanevřel a v krátkosti jí vylíčil to nejdůležitější z událostí dnů uplynulých. Na závěr dopisu jsem ji vybídl k návštěvě, pokud manžel nebude mít nic proti, protože její přítomnost tady by jistě přispěla k tomu, aby se Benjirovi udělalo rychleji lépe.
"Zařídím, aby posel s tou zprávou odjel co nejdříve." Ujistil mě Tatsuya a odešel z pokoje.

Znovu jsem si přisedl k Billovi. Měl jsem vypozorované, že jeho spánek je klidnější, když mě cítí u sebe. Ale jinak pokroky v jeho uzdravování byly velice pomalé, ovšem snažil se. Po malých dávkách začal pravidelně jíst, i když se v začátcích častokrát stávalo, že přijatou potravu v sobě neudržel. Fyzické rány se ale hojily rychle a nebýt častých nočních můr, které ho vytrhávaly z blahodárného spánku, jenž by jinak pomohl k rychlejšímu zotavení, bylo by všechno mnohem snazší a optimističtější. A právě poranění jeho duše jsem se obával nejvíce. Měl jsem hrůzu z toho, že zůstane zlomený, že navždy vyhasnou jiskřičky štěstí a radosti z jeho očí. Zatím tomu mnohé nasvědčovalo. V momentech, kdy byl vzhůru, byl podivně prázdný, téměř vůbec se mnou nemluvil a před mými snahami dotýkat se ho a pečovat o něj sice neuhýbal, ale nikterak se je nesnažil opětovat. A možná jsem jen viděl problém tam, kde nebyl. Přeci jen, stále mu bylo hodně špatně, což mohl být ten důvod jeho netečnosti.

Uplynulo téměř dalších 14 dní. Mezitím stihla přijít nová zpráva od Amayi. Chystala se na cestu. Chtěla přijet co nejdříve, dokud její břicho nebude příliš velké, aby jí při cestování nepřekáželo. Byl jsem rád. Totiž nejen Bill, ale i já ji moc rád uvidím.

Stál jsem u okna a díval se do zahrad, kde začínal pozvolna odtávat sníh. Jaro se blížilo a s ním přicházelo i mnohem silnější slunce, které příjemně prohřívalo palác a zalívalo ho zlatavou září. Vše bylo najednou veselejší, jen pro mě slunce stále zůstávalo vyhaslé. Bill se v přikrývkách zavrtěl a já se ihned pohotově otočil, abych ho zkontroloval. Reagoval jsem tak za tu dobu na jakýkoli jeho pohyb nebo zvuk. Něco si zamumlal a po pár pokusech otevřel dlouhým spánkem ztěžklá a slepená víčka. Nepřiskočil jsem k němu tak jako obvykle, jen jsem ho zůstal tiše sledovat. Rozhlédl se po místnosti, a když jeho pohled spočinul na mně, překrásně se usmál. Zdálo se mi, že se mi snad zastavilo srdce, hned po tom, co udělalo splašený kotrmelec. Ani jsem si nevzpomínal, kdy naposledy jsem ten zářivý úsměv viděl,, a především jsem se poslední dny bál, že už ho ani nikdy neuvidím.

"Nevíš, jak dlouho jsem spal?" Chtěl vědět a ta projasněnost se z jeho tváře nevytrácela. Donutil jsem své ohromením ztuhlé tělo rozpohybovat a přisedl jsem si k němu. Pohladil jsem ho po tváři, odhrnujíc tak pár pramenů vlasů, které mu překrývaly obličej, a teprve potom jsem odpověděl.
"Moc dlouho. Tedy alespoň mně to připadalo jako ta nejdelší věčnost."
"Tak to abych ti vynahradil ten ztracený čas." Zavrněl a svou ručkou, do která se pomalinku vracela síla, si mě za košili přitáhl blíž a vtiskl mi lehký polibek.

Skutečně jsem měl pocit, že teprve dnes, v tento okamžik, jsem se doopravdy probudil. Sice jsem si vybavoval, že již před tím jsem byl při vědomí, Tom mě krmil a staral se o mně, ale to celé se mi momentálně zdálo jen jako sen, který se vzdaloval v mlžném oparu čím dál víc, jak jsem nyní procital. Však tohle bylo také poprvé, kdy mi bylo tak, že jsem si nemyslel, že každou chvíli nejspíš umřu. Žádné křeče v žaludku, pocit na omdlení nebo zvracení, bolest hlavy, to všechno bylo téměř pryč. Cítil jsem se jen trochu unavený a zesláblý, ale poprvé také šťastný. Konečně mnou naplno prostoupila radost, že nás Tom dokázal osvobodit od Toriovy tyranie a mé srdce přetékalo láskou k mému zachránci.

"Z celého srdce rád doženu ten ztracený čas," vydechl Tom celý dojatý a sevřel mě do náruče. Držel mě tak ještě notnou chvíli, a kdyby nebral ohledy na můj zdravotní stav, nepochyboval jsem, že by mě svíral mnohem pevněji.
"Chtěl bych se postavit a zkusit trochu chodit," žádal jsem, když jsem si i já dostatečně užil jeho hřejivého objetí a drobných něžností, kdy mě hladil ve vlasech a na čelo tisknul motýlí polibky. Byl jsem totiž přesvědčený, že za moji rozlámanost velkou měrou může i skutečnost, že jsem delší dobu pouze ležel v posteli. "A pak bych si dal horkou koupel a taky mám hlad." Dodal jsem a Tom se jen pobaveně zasmál.
"Ani nevíš, jak moc rád tohle všechno slyším. Vydrž, dojdu zařídit tu vanu a pak ti pomůžu vstát."

Tom plnil všechna má přání snad ještě dřív, než jsem je stíhal vyslovovat, staral se o mě jako o tu nejvzácnější květinku a v jeho péči mi od té chvíle bylo hodinu od hodiny lépe. Stačilo pár dní a dokázal jsem vše bez pomoci, a když potom na nádvoří přijel kočár s družinou, ze kterého vystoupila má sestra, nechybělo mi již k naprostému štěstí vůbec nic.

"Amayo, vítej. Tolik se mi stýskalo," s vřelostí jsem ji objal a bylo mi jedno, že ji držím nejspíš déle, než bylo u nás zvykem. Nehodlal jsem své pocity v sobě dusit a chtěl jsem si plně užít svou radost.
"To mně taky, bratříčku. Těší mě, že už jsi v pořádku. Tomův dopis zněl totiž dost hrozně." S menší výtkou se mi koukla za rameno, kde jmenovaný postával. Všude mě nyní doprovázel, a tak nemohl chybět ani u Amayina příjezdu.
"Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil, ale před pár dny na tom ještě skutečně nebyl moc dobře."
"Nezlobím se," mávla nad tím sestra rukou a mile se na Toma usmála. "A nyní je už úplně v pořádku?" Zeptala se ho a já měl najednou pocit, jako bych se vrátil v čase do dob, kdy ti dva byli jedna ruka a bavili se přede mnou o mně, jako bych byl snad malé dítě a neuměl na otázky odpovídat sám. Tenkrát mě to zlobilo, ale nyní mi to jen vykouzlilo na tváři pousmání. Byla to totiž známá doba bezpečí a klidu a já rozhodně neměl nic proti tomu, aby se něco málo z toho vrátilo.
"Ano, je. Jen si musí jít ještě odpočinou i během dne a potřeboval by nabrat pár kilo, ale jinak je mu dobře," ubezpečil Amayu o mém výborném zdravotním stavu.

"A jak se vede tobě, sestřičko?" Chtěl jsem na oplátku vědět já. Z jejích dopisů, které jsem si konečně přečetl, když se mi udělalo lépe, jsem věděl, že je v požehnaném stavu. A bylo to již dokonce trochu vidět. "A malému," dodal jsem a pohladil ji po vypouklém bříšku.
"Oh, máme se výtečně. Už začal i kopat, dareba." Zasmála se.


Večer jsem seděl, dnes už ve společných komnatách mě a Toma, u okna a zamyšlený jsem pozoroval ztmavlou zahradu, čekajíc až Tom dokončí koupel a přijde za mnou. Tak jsem se zabral do svých myšlenek, že jsem ho vůbec neslyšel přicházet. Až když kolem mě zezadu ovinul ještě vlhké a olejem provoněné paže a líbnul mě kamsi na ucho, zaregistroval jsem jeho přítomnost.
"Nad čím přemýšlíš?" Šeptnul polohlasem a nepouštěl mě ze svého objetí. Více jsem se zády opřel o jeho pevné tělo a hlavu si položil na jeho rameno.
"O všem… o nás, o Japonsku, o tom, jak to bude dál." Neuniklo mi jeho překvapené vydechnutí.
"A jak to tedy bude dál," zeptal se po hodné chvíli. Nejspíš byl překvapený. U mě nebylo zvykem, abych uvažoval tímto směrem. Dřív jsem existoval jen já, moje zábava a vrtochy. Co se kolem mě dělo, nebylo důležité. O to míň, když se to mělo týkat celé země.
"Hodně se změnilo tím, že je Torio pryč. Japonsko zůstalo bez pevné ruky, která by ho vedla, a tak to nemůže zůstat dlouho. Za chvíli by vypukly nepokoje. Rozhodl jsem se na místo šogúna jmenovat velitele mé osobní stráže. Tomu muži plně důvěřuji a je schopný. Ovšem s tím, že bude mít pravomoci jen nad vojenskými složkami země, pokud nám bude hrozit nějaký válečný konflikt, a všechna jeho rozhodnutí budou procházet přese mě."
"Přes tebe?" Tom se podivil ještě víc.
"Ano, chci začít fungovat jako skutečný císař. Budu se muset mnohému naučit, ale je to moje povinnost vůči lidu. A tebe bych chtěl mít po svém boku nejen jako partnera, ale také jako hlavního rádce. Co tomu říkáš?" Ptal jsem se na jeho souhlas.
"Och," byla první jeho reakce. Pustil mě a obešel mě, aby se mi mohl podívat do očí. "Samozřejmě přijímám," vtiskl mi na ústa dlouhý procítěný polibek, a když se odtáhl, dodal: "Nyní ses stal skutečně velikým mužem."


Stál jsem vedle císařského trůnu, v sále se tísnila spousta lidí a všichni sledovali mladého panovníka, který právě jmenoval nového šogúna. I já jím byl naprosto ohromen. Působil tak suverénně, elegantně a majestátně. Byl na hony vzdálený té loutce, kterou jsem ve stejném sále poznal před časem, a kterou vyloženě obtěžovalo tu sedět a přijímat audienci cizinců odkudsi z Holandska. Dřív byl pouze krásný nudící se aristokrat, ale dnes z něj byl půvabný oduševnělý mladý muž. Ta cesta sem byla dlouhá, stála mnoho utrpení a zkoušek, ale on z nich nakonec vyšel jako vítěz. Poznamenalo ho pár nehezkých vzpomínek, ale těm dokázal čelit. Nezlomil se, ale postavil se pevně na nohy a stal se tím, pro co se narodil - opravdovým císařem plným moudrosti, dobra a pochopením pro svůj lid. Od vzdělaných jsme se učili společně, jak pečovat o zemi a vést ji. On se v tom ale dokázal pohybovat naprosto přirozeně. Stačilo pár měsíců a přesvědčil o své způsobilosti všechny, kdo v zemi něco znamenali a většina z nich se mu stala naprosto oddaných.

A já? Připadal jsem si jako v pohádce. Byl jsem obklopený čarokrásným světem plným barev a kořeněných vůní, a teprve nyní jsem to dokázal vše naplno vnímat a zamilovat si to. Holandsko se stalo pouhou vzdálenou vzpomínkou a já už si ani nedovedl představit, že bych se měl snad někdy vrátit. Byl bych tam cizincem. To tato země se stala mým domovem, v jehož náruči jsem se cítil dobře. A co bylo nejdůležitější - miloval jsem a byl milován. Nebylo nic nádhernějšího, než se každé ráno probouzet vedle Billa, být v jeho přítomnosti, dokud slunko nezapadlo, a večer usínat a cítit teplo jeho hřejivého těla. Byl jsem plný lásky k němu a mohl jsem bez příkras říci, že jsem se stal tím nejšťastnějším mužem pod sluncem.

Konec

betaread: Janule

________________________________________________________

Tahle povídka u vás vyvolala dost bipolární reakce. V podstatě všichni z vás (tedy alespoň ti, o kterých vím) jste byly startem povídky nadšení stejně tak jako já. Líbil se vám nápad, příběh a i Tomiho jako spoluautora jste přijali dobře. Jak povídka postupovala, rozdělili jste se do dvou táborů. V tom prvním, a dle mého odhadu méně početnějším, jste zůstali spokojení více méně od začátku do konce, ale bohužel v tom druhém to postupně upadalo a stejně tak jako já, jste byly zklamaní i vy. Spoluautorství je jednoduše docela oříšek, protože přeci jen každý z dvojice má trošku jinou představu a hlavně styl psaní a málokdy se povede, aby to ladilo dohromady a nesklouzávalo to někam ke špatnému směru. Tím nechci ospravedlňovat skutečnost, že jsem nedokázala uhlídat to, aby vzniklo něco podobného ražení, co jste ode mě byli zvyklí číst a vydrželi jste u pozitivních komentářů od začátku do konce, což v tomto případě neplatilo. Spíš mám teď já tak nějak nutkání se omluvit vám, že jsem to takhle dokopala. Ke konci už jsem neměla energii se tomu příběhu věnovat tak, jak by zasluhoval, takže jsem to spláchla tak rychle jak jen to šlo. Sice z toho nemám radost, ale svým způsobem se mi ulevilo, že už to můžu hodit za hlavu a začít si něco svého, na čem bych si spravila chuť a co se snad, jak doufám, bude líbit i vám. Je mi to líto a snad mi bude odpuštěno. :-)

A jak dál? Když jsem někdy zhruba před dvěma měsíci začala uvažovat o novém příběhu, pár nápadů bylo. Různě jsem si s nimi hrála a kombinovala je, ale v konečném výsledku mi stejně nevycházelo nic zajímavého nebo originálního. Neustále jsem měla pocit, že tohle a tamto tu už v nějaké té verzi zaznělo, a byla jsem tím docela otrávená. Nakonec jsem si řekla, že nebudu lámat nic přes koleno a na čas s psaním přestanu a prostě počkám, zda se nějaký nápad odkudsi nevynoří. A hle vynořil a měl podobu Zuzany - věrné čtenářky a přínosné komentátorky. Ta zmínila pár témat, o kterých by ráda četla, a tím mě nakopla. Nenechala jsem to v původním znění, jak mi nápad byl předložen, ale malinko jsem si ho přetvořila k obrazu svému, aby se mi dobře psal a já se vyznala alespoň trochu v prostředí, ve kterém by se měl odehrávat. Takže Zuzce tímto děkuji, stala se takovou mojí múzou. :-)
Každopádně ale nechci nijak chvátat, aby z toho nevzniklo jen něco dalšího, co by se nedalo číst. První kapitoly nové povídku tu proto čekejte zhruba na konci října, to si myslím, že zase není tak dlouhé čekání a pro mě je to dostatek času, abych si něco málo předepsala dopředu.

To je prozatím všechno k tomu, co bude následovat. A ještě bych měla na srdci jednu maličkost. Zuzana mě tím, že tu nechala námět na povídku, kterou by ráda četla, ponoukla k tomu, abych vyzvala i vás ostatní čtenáře. Určitě sami máte v hlavě představu toho v jakých rolích byste Billa s Tomem rádi viděli a pokud se sami necítíte to i napsat, klidně se svěřte a možná že právě váš příběh bude ten, kterému se pokusím vdechnou tak zvaně život. :-) A samozřejmě pokud své náměty tu nechcete vystavovat veřejně všem na očích, pište na mail. Není nic jednoduššího. ;-)
bondageslut666@seznam.cz

Mějte se fajn a u další povídky na čtenou.

Ainikki
 


Komentáře

1 Zezule Zezule | 29. září 2010 v 19:14 | Reagovat

podle mě ten příběh neutrpěl zas takovou velkou újmu, sice byl ukončen rychle v několika dílech, ale všechno bylo řečeno, nic nezůstalo nevyjasněno a navíc i všechno dobře dopadlo. Pořád je to lepší než když některé autorky příběh vůbec nedokončí, když je přestane bavit. Já jsem spokojená :-)

2 zuzana zuzana | 29. září 2010 v 19:54 | Reagovat

jújda, teším sa už na tú novú poviedku :-) Som zvedavá, ako to celé rozvinieš ;-)
Bola som už dávnejšie rozhodnutá, že aj keď som prestala komentovať pravidelne každý diel tejto poviedky, predsa len pod posledný diel pár slov napíšem - ako ocenenie práce oboch autorov. Takže zrnutie: výborný nápad, spracovanie dobré, niečoho mohlo byť pomenej, iné veci zase mohli byť rozvinuté viacej, potom by to bolo super. Takže v podstate poviem OK. :-)

3 zuzana zuzana | 29. září 2010 v 20:08 | Reagovat

ozaj, ešte k tým námetom na poviedku... žiaden síce nemám a ani ten pôvodný nebol môj :-) len som chcela povedať, aký charakter postáv sa mi páči... milujem, keď je Bill dominantný, vo všetkých sférach :-) (čo asi nebude pasovať do blížiacej sa poviedky), alebo keď sú obaja dominantní rovnako a sú potom na ostrí noža, je tam tým pádom priestor na vytváranie množstva zvratov, vnútorných konfliktov postáv atď, proste je to také pekné a zaujímavé čítanie :) Napr. od nenávisti alebo nesympatií  k láske (bol tu vôbec príbeh o dvojčatách, ktoré sa neznášali? Ani neviem...) Také sú moje sdrcovky :-)

4 Joana Joana | 30. září 2010 v 16:08 | Reagovat

No vida, tak se chlapci dočkali dobrého konce, bez zlých démonů. Zaslouží si trochu  pokoje a klidu, než se dostane Bill do fáze, kdy bude muset zplodit potomka, který po něm převezme vládu nad zemí vycházejícího slunce. Ale to už jsou problémy jen těch dvou, tak ať se s nimi porvou za stěnami paláce.
Jsem ráda, že jsem se za čtení dozvěděla nové věci o japonské kultuře, jsem teď obohacena nejen příběhem, ale i znalostmi :-D
A konec října tu máme co by dup, takže budu netrpělivě očekávat, co vykouzlíš za příběh. ;-)

5 Sajü Sajü | Web | 30. září 2010 v 18:21 | Reagovat

Ufff... tak jsem si to přečetla! Já... jsem asi v tý půlce, u který jsem byla nadšená od začátku do konce. Jelikož jsi moje oblíbená autorka a věřím, že velkou část na tom, jak ten příběh vypadal při zveřejnění, jsi měla ty, jsem z toho měla dobrý, příjemný pocit a strašně ráda jsem to četla.. ♥ Z konce jsem ráda, doufám, že jsou spolu šťastní až do konce...

Zuzce děkuju i já za to, že ti vdechla Aini nápad ^^ Ptž já už teď sem nedočkavá z toho, co si pro nás přichystáš. Pro mě bude asi říjen bez tvých slov, vět, odtavců peklo, ale věřím, že si to pak budu vychutnávat... ♥

6 Aylen Aylen | 30. září 2010 v 21:59 | Reagovat

Moc hezký konec, těším se na tvé další povídky :)

7 Áďa Áďa | 30. září 2010 v 23:13 | Reagovat

tak já se bez mučení přiznávám, že jsem v tom táboře, co byl posledními díly rozčarován. ale holt dopadlo to tak, jak dopadlo. povídka skončila v zásadě dobře. a tím, že už tvůj styl psaní docela znám, tak vím, že kdybys to dělala sama a dle tvých představ, tak ty poslední díly budou taky o něčem jiným, takže jsem zvědavá na další povídku a Japonsku tedy zatím sbohem, i když mi to je krapet líto... a jak se stal z Billa "velký muž", to mě dostalo, ale umím si to krásně představit :-)

PS: škoda, žes nenapsala mailíka neboo tak nějak, že ta situace s Tomim se takhle vyvrbila... ten příběh mě opravdu bavil a kamarádka studuje na univerzitě přímo japonskou kulturu, tak jsem ti mohla hodit třeba nějakou inspiraci nebo ti s tím helfnout, abys to celý netáhla sama...

8 Ainikki Ainikki | 1. října 2010 v 10:04 | Reagovat

[1]: Tak teda dík, švestko, tvoje spokojenost mě velmi těší... :-)

[3]: Já myslím, že po tomhle, cos napsala, by sis dost dobře mohla u nadcházející povídky přijít na chuť. ;-) Tedy alespoň je v plánu hodně z toho, cos zmínila, uvidíme, kam se potom zvrhne samotné psaní, ale myslím, že nikam závratně jinam by se to odklonit nemělo. Přeci jen, tady budu už sama svým pánem. :-)

[4]: Ten potomek by byl problém, to je pravda a přiznám se, že tak dalece jsem o jejich osudu nepřemýšlela. Zase na druhou stranu čistě z povinnosti by se časem mohl hecnou a to dítě si uplácat s nějakou, co by výhradně sloužila jen k tomu. :-) Chacha, už vidím, jak se na to oba tváří. A hlavně Bill, který na ženskou nikdy nesáhnul. Z toho by mohla být ještě docela dobrá komedie. :-D

[5]: Neblázni, žádný peklo. Určitě se najde spousta jiných věcí, co budeš moci číst a nakonec ti to uteče jako voda. ;-)
Ale jinak jsem ráda, přes to všechno, co se dělo v zákulisí, že jsi zůstala spokojená.

[6]: To já taky a děkuji za komentík. :-)

[7]: Neblázni, ty jsi ten poslední člověk, kterýho by mě napadlo s tím zatěžovat, když vím, jak to teď máš doma, kolik věcí se na tebe odvšudat sype. Ale každopádně mě moc potěšilo, žes tu pomoc nabídla a kdo ví, třeba ji využiji někdy přiště. ;-)

9 Kattys Kattys | E-mail | 9. října 2010 v 22:22 | Reagovat

Tak jsem se zašla podívat, kde jsem minule skončila s komentováním a vida, zasekla jsem se hned u druhého dílu. :-) Asi to o něčem vypovídá. :-) Vlastně ani nemusím psát důvody svého mlčení, popsala jsi je sama pod touto kapitolou. Je to přesně tak, jak píšeš. Zpočátku jsem sice byla nadšena námětem, ale už tehdy jsem měla výhrady k vaší spolupráci, i když jsem si je nechala až do této chvíle pro sebe. Nechtěla jsem se tebe, své milované spisovatelky, ani Tomiho, jehož díla pořád ještě neznám, nijak dotknout. :-) Ale v momentě, kdy jsem se při čtení scény bezdůvodné popravy nevinného zahradníka začala smát, bylo jasné, že bych měla skončit i se čtením, nejen s komentováním. No a vyplatilo se, dala jsem si čtecí pauzu a dnes jsem konečně celý příběh dorazila. :-)
Dokonce jsem si časem zvykla i na to, co mě od začátku od čtení odrazovalo, střídání tvých okouzlujících dlouhých souvětí a Tomiho krátkých úsečných vět. :-) Obojí se mi sice líbí, ale ne dohromady. :)
Myslím, Ainikki, že se nemáš zač omlouvat, zkusila sis psát ve dvojici a zjistila jsi, že tudy cesta nevede. Nevidím na tom nic špatného, snad by tě možná mohla mrzet ztráta času, který jsi tomuto experimentu věnovala, ale... ale to už vyloženě plácám, takže to zkrátím. Těším se na tvoji novou povídku, ať už má námět jakýkoliv. :-)

10 Ainikki Ainikki | 10. října 2010 v 9:40 | Reagovat

[9]: Tebe rozesmála poprava nebohého zahradníka, jo? :-) Tak to mně při ní spíš běhal mráz po zádech o to víc, že Tomi si tam tuhle scénu vydupal, ale já ji musela napsat ze svého pohledu. Vůbec jakékoli takovéhle podobné mordování nemám ráda, ať už smysl má nebo ne, či se u ní někdo směje nebo cokoli jiného. Ze začátku se o nich hlavně vůbec nemluvilo, já do toho šla jen s vyhlídkou na to, že se bude bojovat jen s Toriem, to bylo všechno, a pak když Tomi začal přicházet s těmihle svými představami, nějak jsem nedokázala říct tohle a takhle ne (a teď nemyslím jen ty scény, kde byl někdo zabit). Pořád jsem měla v hlavě jen to, že to byl jeho námět, tudíž bych se měla přizpůsobit jeho představám a držet hubu. To byla chyba, ale s tím už se nedá nic dělat, snad jen ji neopakovat. A když jsem si konečně dupla, tak už bylo pozdě. Nevadí, je to za mnou a já už se tím nijak netrápím, momentálně mě zaměstnává nová povídka, která leze na svět docela rychle, takže to prozatím vypadá, že by tu mohla být dřív než na samý konec října. :-) Ale raději nebudu moc slibovat... :-P

11 Kattys Kattys | E-mail | 10. října 2010 v 16:53 | Reagovat

No jo, Ainikki, to jsou takové moje obranné mechanismy, zásadně reaguju jinak, než se ode mne očekává, směju se, když bych měla brečet a tak. :-)
Stejně pořád tak nějak nechápu, že tě vůbec napadlo do toho jít. Tedy jako myslím, psát ve dvojici. Jasně že do toho nemám co mluvit, nikdy jsem nic nenapsala, ale připadá mi to strašně složité, skloubit dva názory tak, aby výsledek stál zato. Asi jsem příliš velký individualista. :-) Ale zase na druhou stranu, vezmi si cynical_terror a undrockroll, jaký z nich padají perly. :-) Asi to chce naladit na stejnou vlnovou délku... :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama