close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapky deště 1.

19. října 2010 v 7:00 | Ainikki |  Kapky deště
autor: Ainikki
banner

Svítivě bílý záblesk protnul oblohu, že ten, kdo se díval jeho směrem, musel nad tím oslněním přivřít oči. Tohle světelné představení, doprovázené ohlušujícím hřměním, bylo jen předzvěstí mohutného deště, který co chvíli hrozil, že se v silných provazcích spustí z nebe na zem. Černé těžké mraky nasáklé vodou se líně převalovaly nad střechami domů jedné malé vísky a nepouštěly skrz sebe ani ten nejtenčí proužek slunečních paprsků. Způsobilo to nezvyklou tmu v době, kdy měl být ještě jasný den. Ovšem nic překvapujícího. Tento uplakaný podzim byl plný takovýchto dní.


Chlapec, který seděl za oknem, a mlčky pozoroval dění venku, si poposedl na židli. Nepomohlo to. Stále se mu nesedělo dobře a byla mu zima. Vstal a přisunul si ten kus nábytku až k topení, které začínalo pomalu hřát - matka před chvílí zatopila - skrčil nohy, objal je jednou paží, zatímco druhou rukou si loktem, který spočinul na parapetu, podepřel hlavu.

Povzdechl si a zívnul. Cítil se ospale, přesto že ani ne před dvěma hodinami se teprve probral k životu. A to ani zdaleka nebylo ráno. To jen on prospal celé dopoledne a stejně to očividně nestačilo. První kapky zabubnovaly na skleněnou tabuli a během pár chvil se z těch osamocených slz přírody táhly z temnoty tam nahoře dlouhé šňůry, které bičovaly zbytky matčiny zahrádky za domem. Nebohé trsy vřesu a zvolna odkvétající chryzantémy se jen marně bránily. Hltavě se nadechl, aby zahnal svůj vlastní příval vody, která hrozila, že vytryskne z jeho ztrápených hnědých očí. On si ale zakázal kvůli němu plakat. Nezasloužil si to, a především neměl právo na jediný z oněch pocitů, kterými byl vůči němu plný.

Dřív to byla jen nesnášenlivost a opovržení. Vyškrtnul ho ze svého světa, a i když na něj nikdy nedokázal zapomenout, naučil se bez něj žít a nikterak mu nechyběl. Ta bariéra, kterou mezi svým bratrem a sebou vystavěl, se ale tříštila, i když se snažil sebevíc ji znovu vystavět, nešlo to. Byl jako uragán, který smetl nejen jeho opevnění, ale také rozvířil spoustu nových emocí. Zprvu si myslel, že ho jen silně nenávidí, dnes už ale věděl, že je v tom mnohem víc. Bylo zničující existovat s tím zmatkem uvnitř a nemoci se mu bránit. Nebo ho alespoň pochopit.

Dýchl na sklo, a aniž by nad tím přemýšlel, naprosto podvědomě prstem na orosené místo nakreslil malé srdíčko. Hned jak si to uvědomil, nekompromisně ho smáznul pryč.
"Nesmysl!" Zamumlal si pro sebe zlostně. A opět mu z úst vyšlo další povzdechnutí.
"Proč jsi jen musel vždycky všechno komplikovat, ty zmetku!" Frustrovaně stiskl ruku v pěst a zaskřípal zuby. Tohle malé vztekání ale nikam nevedlo, jen ho vyčerpávalo a stahovalo do větší sklíčenosti a trudnomyslnosti. Dřív měl alespoň naději, že by se jednou mohly věci mezi jím a bratrem urovnat. Tahle možnost byla pryč.

Jeho malou osobní apokalypsu navíc ještě umocňoval fakt, že byl k ničemu. Narozdíl od jeho úspěšného dvojčete, on byl jen pouhá nula. Dlouhou dobu si to nechtěl připustit a vytrvale si šel za svým cílem. Vždy když si ale myslel, že má úspěch na dosah, něco se pokazilo a on se musel znovu vracet na začátek.

Nohy ze židle spustil dolů a kousek se odtáhl. Topení začínalo pálit. Na okamžik se mu z mysli povedlo vytěsnit bratra a místo toho tu byla jiná starost. Konkurz se blížil a z kapely jim odešel další kytarista. Ne že by ten břídil za něco stál, někdo to tam ale s nimi odehrát musel. Byla to skvělá příležitost a protékala jim mezi prsty. Nebylo v lidských silách do týdne sehnat náhradu a naučit ji potřebné songy. Jeho sen se bortil jako domeček z karet. Bezděčně se otřásl nad představou, že to bude muset vzdát a najít si práci.

Zaklepání na dveře se do ticha jeho pokoje ozvalo s rušivou hlučností, až sebou trhnul. Chvíli mu trvalo, než ten zvuk správně zařadil a pak se jen zamračil. Přál si být sám a ani to mu nebylo dopřáno.
"Jo?" Houkl podrážděně. Klika byla s opatrností stisknuta a škvírou k chlapci proniklo světlo ze žárovky na chodbě. Vzápětí se mezi futry objevila jen hlava jeho matky. Věděla, že ho podráždí, když ho vyruší, proto raději nevstupovala úplně.
"Přišel za tebou tvůj bratr." Ta prostá informace mu zarezonovala v uších...
­­­­­­­­­­­­­­­
O tři měsíce dříve

Usykl nad tupou bolestí z rány, jež zasáhla jeho obličej. Čekal další, ale místo toho ho silná paže muže, který ho převyšoval pomalu o celou hlavu, chytla silně na vršku hlavy za vlasy a donutila ho podívat se mu zpříma do očí. Jeho zelenkavé vyplašené duhovky na tu horu svalů zamžouraly a na rtech ucítil železitou pachuť své vlastní krve, která se mu spustila z nosu a řinula se přes pusu na bradu, odkud skápla na jeho světle oranžové tričko.
"Tohle je první a velice mírná výstraha. Tomu věř, ty sráči. Jestli do týdne můj šéf neuvidí prachy, co mu dlužíš, zmaluju tě mnohem víc." Výhružně zasyčel hromotluk, škubnul mu hlavou dozadu, až se temenem uhodil o omítku zdi domu, ke které ho přitlačil, teprve potom ho pustil a odcházel. Chlapec se úlevně sesunul podél zdi na zem a tam zůstal nehnutě sedět, dokud se alespoň malinko neuklidnil. Byl v parádním průšvihu, to si uvědomoval moc dobře a díky tomu se teď také mírně třásl od strachu a hlavně šoku, který mu přivodil ten surový obr.

Zašmátral ve své tašce přes rameno a vytáhl odtamtud na půl prázdný balíček papírových kapesníků. Jeden vytáhl a utřel si zvolna zasychající krev z obličeje. S tričkem nic udělat nemohl, to bylo stejně v háji. Jen si zapnul zip černé kožené bundičky až ke krku, aby skvrna nebyla vidět, a pracně se vyhrabal na nohy. Prohrábl si své karmínově červené vlasy, které mu neposedně trčely do všech stran a ostražitě nakoukl za roh budovy, zda-li tam nečeká někdo další, kdo by měl zájem připomínat mu jeho dluhy. Nikdo. Smrákalo se a v téhle okrajové části Berlína se nepotloukalo mnoho lidí, vůbec ne teď k večeru. Přestal se obávat a rázně vykročil k nejbližší stanici U-Bahnu, kterou by se dostal domů.

Zhruba o pětačtyřicet minut později zasouval klíče do zámku od dveří svého bytu v centru města. Mohl si to dovolit. Ve velké počítačové firmě, kde pracoval jako hlavní programátor, vydělával vcelku slušný balík. Povzdechl si. Vlastně i ten byl nyní málo.

Už v předsíni ho ovanula nasládlá vůně. Hádal, že to budou čerstvé vafle a káva. Začenichal a usmál se. Starosti byly zapomenuty.
"Lásko, jsem doma," zavolal do útrob bytu a stahoval si boty. Ani ne o vteřinu později se mu kolem krku ovinuly čísi ruce.
"Konečně. Kdes byl tak dlouho? Čekám na tebe s večeří." Zavrněl vysoký hubený kluk s temně černými vlasy, které mu spadaly až po ramena.
"To jsi hodný. Co máme dobrého?"
"Hádej?" Škádlivě ho vybídl jeho přítel a otřel se mu rty o tvář.
"Mám už tip. Jdu se přesvědčit." Zelenooký kluk se mu vysmeknul, a než se stačil ten s čokoládovýma očima vzpamatovat, zamířil si to do kuchyně.
"Fabi, podvádíš," křiknul na něj jen, ale v hlase se mu odráželo pobavení. Nezlobil se.
"Věděl jsem to, vafle." Zkonstatoval spokojeně Fabian a do jedné se hned hladově zakousl, aniž by se snad obtěžoval nandat si ji na talíř nebo si alespoň sednout k jídelnímu stolu. Zůstal stát u kuchyňské linky a s plnou pusou huhlal. "To je ale parádní kalorická bomba k večeři. Nemůžeš si tohle svoje kulinaření nechat na snídaně?" Rýpnul si. Moc dobře věděl, že to by vzhledem k tomu, že každý vstával v jinou hodinu, nebylo možné. Fabian byl ranní ptáče a do práce pospíchal co nejdříve, aby mohl brzo vypadnout - to mu totiž jeho volná pracovní doba umožňovala - zato jeho přítel, který nepracoval, jen si přivydělával na občasných brigádách a zatím bez úspěchu se snažil prorazit se svojí kapelou, si rád dlouho pospal. Častokrát zůstával zavrtaný v peřinách celé dopoledne, což mu samozřejmě znemožňovalo přípravy snídaní pro Fabiho.

Chlapec našpulil rty a chtěl něco namítnout, než tak ale stihl udělat, všiml si Fabianova obličeje. V předsíni mu to uniklo, protože tam bylo přítmí. Zachmuřil se a přistoupil blíž k němu.
"Co to máš, kdes k tomu přišel?" Vyzvídal a podrobněji zkoumal přítelovo zranění. Fabian se zarazil. Teprve nyní mu došlo, že si pro to měl vymyslet nějaké vysvětlení. Rychle se snažil přijít s něčím uvěřitelným.
"No víš, Bille," podrbal se v zátylku. "Byl jsem s Mathyasem na tenise a nevybral jsem jednu smeč a míček mi přistál přímo na nose." Zalhal.
"Ne tenise? A nechodíte spolu hrát náhodou středy a soboty? Pokud vím, tak dnes je pondělí. A kde máš potom raketu?" Poukázal Bill na drobné nedostatky ve Fabianově vysvětlení. Už párkrát ho totiž podobně dobitého viděl. Naposledy před půl rokem, to když jednomu kasinu dlužil zhruba deset tisíc euro. On ale s hraním přestal, navíc tenkrát vypadal o dost hůř než teď. Bill se snažil opanovat a nechat toho podezřívání. Určitě nebyl v právu. Měl by mu víc věřit. Přesto malá pochybnost přetrvávala, když si nervozitou začal poklepávat nohou, jak netpělivě čekal na zbytek vysvětlení.
"Ehm," zadrhnul se Fabian, aby pro sebe získal víc času. Nepotřeboval ho ale mnoho. Byl zběhlý v podobných malých lžích, takže o pár vteřin později z něj vypadlo kompletní zaplácnutí všech trhlin v jeho alibi. "Mathyas mi volal až dneska odpoledne do práce, takže jsem raketu neměl u sebe. Musel jsem si půjčit v tenisovým klubu. On se malinko chytil s tou svojí a potřeboval se odreagovat. To víš, ženský. S nima to není lehký. To proto jsem si vybral tebe," svádivě dodal a přitáhl si Billa do náruče. Na úvod ho lehce líbnul na rty, pak přes ně přejel jazykem, a nakonec s ním vklouzl do chlapcových pootevřených úst. S potěšením zaznamenal, jak se naježený Bill uvolnil, a v duchu se ušklíbl, když se naplno položil do jejich polibku. Dokonce spokojeně zamručel, když ho u toho začal hladit po zádech. Trable byly zažehnány.

'Jsem vážně blázen,' prolétla mi hlavou jen velice krátká myšlenka těsně před tím, než si mě Fabian vysadil na linku, aniž by přerušoval naše žhavé líbání. Byla bláhovost podezřívat ho. Po více jak čtyřletém vztahu bychom si už přeci měli věřit. Uchlácholil jsem sám sebe a naprosto se nechal pohltit naším mazlením. Tolik mi dneska chyběla jeho blízkost. Byl to den blbec a já netoužil po ničem jiném, než po jeho objetí a polibcích.

Nesouhlasně jsem se zamračil a za bundu, kterou si ještě nestačil svléknout, jsem se snažil si ho nazpátek k sobě přitáhnout, když přerušil naše líbání.
"No tak," smál se a uhnul dalšímu mému pokusu zmocnit se jeho rtů. "Ta tvoje skvělá večeře nám tu stydne."
"Tak ať," zamumlal jsem a pokusil se o další výpad.
"Nezlob! Potom můžeme pokračovat, jak jen ti bude libo." Ubezpečil mě, chytnul mě pod zadkem a vysadil si mě do náruče. Udělal se mnou pár kroků, nohou odsunul židli od jídelního stolu, který se nacházel přímo v naší poměrně prostorné kuchyni, a posadil mě na ni. Během minuty přede mnou přistál talíř, příbor, pixla s kakaem a moučkový cukr, doprostřed toho všeho položil tác plný vaflí a usadil se naproti mně.

"Dobrou chuť," popřál mi.
"Tobě taky."
Usmál se a pustil se do jídla. První sladkou mřížku jsme oba doslova zhltli, aniž by jeden z nás promluvil. Až když si Fabian na talíř nandával další, zajímal se, co jsem dnes dělal. Nakrčil jsem čelo.
"Ani se neptej," popostrčil jsem právě ukrojené sousto po talíři, a pak příbor odložil. "Nejdřív jsem promoknul až na kost při roznosu letáků a následně jsem málem zešílel z toho nového kytaristy. Celá zkouška díky tomu nestála za nic. On není schopnej zahrát bez chyby jediný byť jednoduchý sólo. Už se nám jich tam vystřídalo tolik a všude byl nějakej problém. Vážně nechápou, že se nedá v celým Berlíně najít někdo alespoň trochu schopnej." Brblal jsem.
"Tomu se nemůžeš divit, nikdo schopnej ti nepůjde hrát do kapely, která se zasekla v garáži," dost netaktně mi připomněl tu trpkou skutečnost. V tu chvíli jsem měl chuť ho zaškrtit. Občas si opravdu neviděl do pusy. Já potřeboval povzbuzení a ne tyhle zraňující řeči. Nejspíš si všiml, že mi div z pohledu nevyšlehl smrtící blesk, protože to ihned vzal zpátky. "Promiň. Nemyslel jsem to tak. Ty víš, že se mi vaše hudba líbí. Jste dobří, jen máte smůlu."
"Hmm," zabručel jsem si pod nos a sklonil se zpět k talíři. Fabian pochopil, že tím se o tom už dál nehodlám bavit a vrátil se také k jídlu.

"Možná by sis měl najít pořádnou práci a vysrat se na to ustavičný střídání těch tvejch brigád za pár euro. V čtyři a dvaceti už by bylo na čase, ne?" Vypadlo z něj po chvíli a já se málem zadusil soustem, které jsem právě polykal.
"A tím chceš říct co?" Zvedl jsem k němu tázavý pohled, když jsem ten kousek vafle vychrchlal ze své dýchací trubice.
"Nic," pokrčil Fabian ledabyle rameny. "Jen že bys měl svůj, alespoň trochu slušnej příjem, a mohl bys třeba částečně přispět na nájem." Můj úžas nad tím, kam se stočil náš rozhovor, se jen prohloubil."
"Cože? Co to tu plácáš? Nikdy jsi po mně nechtěl žádný prachy. Naopak, ještě jsi mi sám nabízel výpomoc, kdybych potřeboval. A pokud si taky vzpomínám, nikdy jsem si neřekl ani o cent. Moc dobře víš, že pravidelná pracovní doba by mi znemožnila věnovat se naplno kapele. Nehledě na to, že jenom s gymnáziem bych stejně nic moc úžasného nesehnal."
"Tak jsi měl jít na vejšku a vysrat se na nějakou podělanou muziku! Necháš se vydržovat jako ženská." Zvýšil na mě hlas, obhodil příbor na stůl, až nůž zacinkal o talíř a vidlička se skutálela na zem, a zvedl se od stolu, přecházejíc po místnosti.
"Co?! Kurva, co se to tu děje?! Co ti přelítlo přes nos?" Můj hlas také nabral na decibelech. Dopaloval mě a já cítil, jak se mi do hlavy hrne krev z toho, jak jsem pomalu začínal zuřit. "Nikdy jsi mě nevydržoval. To, co jsem potřeboval, jsem si dokázal zaplatit sám. Platíš jen ten zasranej nájem a dovol, abych ti připomněl - svýho dojebanýho bytu. To ty sis mě sem nastěhoval, vzpomínáš? Je to tvoje!" Rozhodil jsem rukou po prostoru. Už jsem taky stál na nohách. "A teď mi budeš cpát, že nemám studovanou hlavu jako ty? Sakra, nikdy jsi mi nic podobného nevyčet. Tak co se doprdele změnilo? Došly ti prachy?" Plácnul jsem první, co mě napadlo, a pak jsem se v náhlém poznání kousl do rtu. To by přeci mohlo být ono. Zavrtal jsem se do něj pohledem a založil si ruce na prsou. "Mám pravdu? Spadnul jsi do toho znovu?"
"Nevím, o čem to mluvíš," uklidnil se a přestal křičet.
"Mluvím o té tvé závislosti. Odpověz mi. Byl jsi teď v poslední době někde v kasinu?"
"Samozřejmě, že ne! Ty mi snad nevěříš?!" Naježil se a znovu přešel do útoku. "Já myslel, že tohle už je za náma, a ty mě tu znova podezříváš? To nemám zapotřebí. Naser si, Bille. Ty seš občas vážně horší než kdejaká ženská." Věnoval mi poslední pohrdavý pohled a otočil se na patě.
"Hej, kam myslíš, že jdeš?" Křiknul jsem na něj, ale slyšel jsem jen prásknout domovní dveře.

betaread: Janule
 


Komentáře

1 zuzana zuzana | 19. října 2010 v 8:38 | Reagovat

absolútne úžasné, riadny komentár napíšem večer, cez mobil sa mi nechce ťukať :)

2 Đeni ツ Đeni ツ | Web | 19. října 2010 v 9:40 | Reagovat

No... páni. Když jsem si při úvodu myslela, že je to podobné téma, jako jsem kdysi četla, tak to byl opravdu jen náznak nepatrné podobnosti. Tohle je... jiné!
Zatím jsem teda pořádně zmatená, o co tam vlastně půjde, tenhle díl toho zase tolik neprozradil - krom toho, že dvojčata spolu zjevně nemluví a Billův (snad ex, když to bylo před třemi měsíci) přítel je v dluzích... no jsem zvědavá na další díl!! :)

3 Kattys Kattys | E-mail | 19. října 2010 v 17:24 | Reagovat

Ainikki v plné kráse, tak se mi to líbí! :) Ale ne, vážně, moc pěkné čtení to bylo, jsem ohromně napjatá, co se mezi dvojčaty přihodilo, že jsou spolu na kordy. A také doufám, že to úspěšné dvojče bude kytarista, co nám vytrhne trn z paty a nechá se přesvědčit, aby  nám hrálo v té garážové skupině! :-) Teda alespoň doufám. :-) Ale i kdyby ne, stejně se děsně těším!!! :) Jo a taky jsem zvědavá, jestli se ještě setkáme s Fabianem, řekla bych, že si to hoch hned na úvod dost pohnojil, takhle nám ječet na Billíka.
Ovšem nejvíce ze všeho mě pobavila pixla s kakaem. :) Jednak jsem se zasnila a zavzpomínala na mládí a za další jsem si vždycky myslela, že se tohle slovo píše "piksla". :-) No co se tady všechno člověk nedoví... :))))
Málem bych pro tu nádobu zapomněla, ohromně se mi líbilo, že jsi celou povídku začala vyloženě stylově. Když už "Kapky deště", tak alespoň pořádnej  slejvák! ;-)
Ainikki, první dílek byl ohromný, těším se... no vlastně nevím na kdy. Jaká že bude frekvence přidávání dalších kapitolek?

4 Joana Joana | 19. října 2010 v 18:30 | Reagovat

Piksla... místo abych přemýšlela nad povídku, přemýšlím na pikslou, to se ti teda, Kattys, povedlo :-D  Ale hlasuju pro tvar s ks (ačkoliv je to vlastně úplně fuk, což?)
Jsem zvědavá, co se to tam děje. Bill je tedy ten, co má kapelu v garáži, rozešel se s hazardním hráčem (nebo už s ním aspoň nebydlí, nebo ho někdo umlátil železnou tyčí za dluhy) a shání kytaristu, aby prorazili.
Tom přišel na návštěvu. :-)
A hrozně tam cedí, tfuj, až je mi z toho zima, asi si zasloužím domácí horkou čokoládu, to je největší zvěrstvo, ale samý zdravý věci, že? Mlíčko a čokoládička, ňami :-D
No a kdy tu bude pokračování? (otázka na facku, co? Zejména od někoho, kdo je tak pomalý)

5 Ainikki Ainikki | 19. října 2010 v 18:33 | Reagovat

[2]: Tak to jsem opravdu ráda, že se to zatím tváří jinak. :-)
A všechno se postupně dovíte, do prvního dílu se mi toho víc nacpat nepodařilo. úvod dvojky patří Tomovi, abyste věděli taky něco o tom, jak ten žije. :-)

[3]: Billí je na hádky s Fabianem zvyklej, ta jejich domácnost bývá občas pěkná Itálie. :-D
Tu "pixlu" jsem si zkusila napsat do wordu a potrhlo se mi to, správně je "piksla". Mně se to tak nejspíš líbilo, ale zvláštní je, že mě ta červená vlnovka nezarazila, asi jsem tomu nevěnovala pozornost, a ještě zvláštnější je, že to prošlo betareadem. :-D Ale asi to tak nechám, bude to taková malá kuriozitka. :-)
A frekvence přidávání bude každý třetí den, zatím mi to vychází tak, že by měli být díly, tak snad se nezaseknu. Další tedy v pátek, pak pondělí, čtvrtek a tak dál. Rychleji se neodvažuji, to by těch necelých devět dílů, co už je na světě, bylo hodně rychle pryč.

6 Ainikki Ainikki | 19. října 2010 v 18:36 | Reagovat

[4]: Tak na tvoji otázku o dalším díle jsem stihla odpověď dřív, než jsem si ji přečetla, jsme se do psaní komentáře pustily zároveň. :-)
A Fabiana nikdo neumlátil, to bys mu teda přála věci, i když v dalších dílech k tomu chuděra nebude mít daleko. 8-)

7 Joana Joana | 19. října 2010 v 19:17 | Reagovat

[6]: vždyť znáš moje metody zbavování se nepohodlných osob... jen mne to napadlo ;-) :-D

8 zuzana zuzana | 19. října 2010 v 19:33 | Reagovat

tak som tu znova :-) Musím sa pochváliť, že som si to tu dnes prečítala pravdepodobne prvá, keď som ráno o pol ôsmej čakala na autobus :-)Aj keď viem, čo bol Tvoj námet, v podstate neviem, čo bude ďalej, lebo sa uberáš troška iným smerom, takže netuším, čo mám čakať. Akurát si myslím, že Tom má niečo s kasínom, žeby majiteľ alebo spolumajteľ? A tiež si rovnako ako Kattys myslím, že skončí ako gitarista v Billovej skupine, ako ináč, veď predsa vieme, že pri Tebe niečo iné než happyend nehrozí :-). A tiež som zvedavá, aký dôvod mal Bill, že Toma tak nenávidel.... Musí to byť niečo silné, súrodenecké puto je súrodenecké puto. Nechám sa prekvapiť. A to som si ešte plánovala, že Ťa budem prehovárať, aby si diely pridávala častejšie a ono ani nebude treba, tri dni je super. :-D

9 Áďa Áďa | 19. října 2010 v 19:38 | Reagovat

hmmmm, zatím se to jeví víc než báječně. možná ani Fabiana bych snad ani nezavrhovala, jeho styl života jsi naznačila, ale tak nějak mám pocit, že tam bude mít větší roli. uvidí se :-)
mě pro změnu ta piksla nedošla :-D

10 Ainikki Ainikki | 19. října 2010 v 20:32 | Reagovat

[8]: V Billově případě to nebude nenávist v pravém slova smyslu, ale spíš taková nějaká tvrdá skořápka, do které se schoval a nepouštěl tak k sobě mnoho toho, co souviselo s Tomem. To se ale všechno časem osvětlí. ;-)
A samozřejmě máš malé plus za svoje prvenství v přečtení. 8-)

[9]: Záleží v čem tu jeho "větší roli" spatřuješ. Jednoduše to je Billův přítel a můžu prozradit, že jím byl poměrně dlouhou dobu, takže ho Bill asi jen tak ze dne na den ze života nevymaže... :-)

11 Áďa Áďa | 20. října 2010 v 15:08 | Reagovat

[10]: to nevymaže, ale jak jsem z tvýho naznačování děje pochopila, tak si zpočátku Bill s Tomem asi půjdou po krku, tak bych se nedivila, kdyby to tam Fabian trošku rozvířil.

12 Madisoon Madisoon | E-mail | Web | 22. října 2010 v 11:09 | Reagovat

Sice s mírným zpozděním, ale dopracovala jsem se sem:-) Mám za sebou trošku náročnější týden ve škole, proto mi úplně vypadlo z hlavy, že první díl už se objevil (a dokonce i druhý, na který jdu vzápětí).
Vtáhlo mě to do děje, vzbudilo zvědavost nad záhadami, které jsou naznačovány, rozhodně se je na co těšit při jejich odkrývání:-)
Fabian se mi nelíbí, nejen že opravdu nemám ráda lidi, kteří mají sklony ke gamblerství (a především pro ně nemám žádný soucit ani slitování, protože mi to přijde jako ta nejpitomější a nejnesmyslnější závislost, jakou si kdo může vymyslet), ale i jeho chování mi přijde mírně řečeno nepěkné. To, jak mluvil s Billem, se mi nelíbí, a předpokládám, že Billovi taky ne, protože se očividně záhy rozejdou. No a v neposlední řadě jsem taky zvědavá, co je mezi Billem a Tomem, co se stalo či nestalo, proč je to mezi nimi špatné.
Takže první kapitola je skvělá, ostatně nic jiného jsem ani nepředpokládala, protože tvoje díla mě vždycky dokážou zaujmout a vtáhnout hned od začátku:-)

13 Gia Gia | Web | 22. října 2010 v 13:49 | Reagovat

Konečně jsem se skrze tvůj komentář na twc blogu dostala až sem - na tvůj soukromý blog a můžu se pustit do čtení :-D A hned jsem se vrhla na tohle tvoje nové dílko. První díl mě moc zaujal, snažím se teď v hlavě srovnat, kdo, s kým a kde a jsem moc zvědavá, kam se povídka stočí v dalších dílech. Moc krásně napsáno :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama