close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rychle a zběsile II - Nikdy neutečeš... 30

17. října 2010 v 9:23 | Ainikki |  _Rychle a zběsile II. Nikdy neutečeš_
autor: Joana

Tom

Už druhou noc jsem nespal. Představa, že mám vydržet silvestrovské oslavy mne dvakrát netěšila. Venku vytrvale padal k zemi namrzlý déšť, teploty se blížily ke stupni mrazu stejně jako má nálada. Rita šla s malým ke svým rodičům na návštěvu, takže jsem mohl ležet v posteli a sledovat náš strop v barvě slonové kosti, barvy, kterou mi vnutil můj bratr, když právě trpěl posedlostí teplými barvami. O rok později to chtěl přetřít na šedou, ale ubránili jsme se mu. Díky bohu.

Víc než barva pokoje mne ale trápila jedna potrhlá ženská. Cítil jsem se jako největší zbabělec, když jsem utíkal, ale nedokázal jsem se jí podívat do očí a všechno si vyříkat. Jestli si vůbec bylo co vyříkávat. Vyrazil jsem za ní nepozván, nechal se přistihnout, nastěhovat k ní domů. Zamilovat se. Asi. Bolelo to. Tohle nebyla debilní pohádka, kde všichni žijí šťastně až do smrti. Možná jsme jen propadli jeden druhému kvůli nějakému kouzlu okamžiku, protože jsme oba byli v těžké situaci a to lidi sbližuje. Nebo ne? Jenže proč bych se nejradši vrátil za ní? A proč to nedokážu?
Byl v tom strach z odmítnutí, vlastního selhání, nebo jenom tvář mého syna, která mi vytanula na mysli pokaždé, když jsem na to pomyslel?
A teď je podle všeho tady. Bydlí u Billa, kamarádí se s Ritou. Hodlá se vrátit ke svému bývalému příteli? Nemohl bych to Billovi zazlívat, koneckonců jsem mu opomněl zmínit, že jsem se tam trochu zapletl. Trochu víc. Trochu moc.

Dneska večer jí uvidím. Nepochybně přijde s Billem na tu pitomou párty a já se budu muset tvářit, jako by se nikdy nic nestalo. Jako bych Jasmin neznal. Jako bych jí nechtěl umačkat v náručí. Možná jsem se jí měl bát, když jsem znal její příběh, ale ona nikomu z nás nikdy neublížila. Naopak. Toužil jsem jí vidět dřív, než večer, ale netušil jsem, kde mám hledat.

Vyhrabal jsem se překotně z postele a naházel na sebe teplé oblečení, abych při toulání městem nepromrznul. Od Billa jsem nebydlel daleko, když už jsme nesousedili přímo na patře, stejně jsem ho potřeboval mít na dosah stejně jako on mne. Existovalo jediné předvídatelné místo, kde bych mohl na červenovlásku narazit kromě bytu mého bratra. Kostel. Co se katolických kostelů v okolí týkalo, nebyl jsem zrovna odborníkem, takže jsem kroužil po okolí a plížil se všemi svatostánky víry. Možná jsem měl štěstí, že mi to zabralo tolik času, protože kdybych začal okruh opačným směrem, asi bych ji minul.

V kostele za rohem od domu, v němž teď bydlela, jsem zahlédl známou siluetu. Seděla bez pohnutí na dřevěné lavici. Opřel jsem se o jeden ze sloupů kostela a snažil jsem se při pohledu na ní ujasnit si, co jí mám říct, až se večer uvidíme. Ne, nechtěl jsem jí rušit, když sama měla otázky k řešení. Jen se s pomocí obracela k bohu a já k jejím zádům. Sklonila hlavu a opřela ji o spjaté ruce, bylo to tak osobní, až jsem si přišel jako šmírák, který ji pozoruje při svlékání klíčovou dírkou. Byl jsem na místě, kde bych být neměl, a strašně jsem se za sebe styděl.

Věnoval jsem jí ještě poslední pohled a potichu jsem se vyplížil ven. Nevím, zda to bylo tím kostelem, nebo tím, že byla skutečná z masa a kostí kousek ode mne, ale rozlil se mi v nitru podivný klid, jako bych tušil, že ať dnešní noc dopadne jakkoli, bude to správné řešení. Na chodníku jsem zrychlil chůzi na maximum, abych se co nejdřív dostal z toho nečasu.

Doma jsem zůstával v onom podivném tranzu a mechanicky jsem se pohyboval bytem, podle toho, zda jsem měl hlad nebo jsem potřeboval na záchod. A čas mi vycházel vstříc, venku se setmělo dříve, než bych očekával a v zámku zarachotily klíče mé přítelkyně. Švitořila v kuse o návštěvě u rodičů, pobíhala bytem, aby trochu poklidila, vybírala oblečení na večer a já tam seděl jako robot a na všechno kýval nebo říkal 'hmm'. Navlékl jsem si nějaký svetr, aniž bych tušil, jakou má barvu, ale očividně jsem se docela trefil, protože Rita nic neříkala, jen v koupelně domalovávala cosi na obličej.
Těšila se, že si vyrazí do společnosti a nebude pořád doma s dítětem.

Před domem jsem chytil taxíka a podržel jí dveře, aby mohla v klidu nastoupit. Během pár minut jsme byli na místě. Večírek pořádal jeden z našich rodinných známých ve svém loftovém bytě, předělaném z bývalé továrny na textil, o rozloze asi tak tří fotbalových hřišť. Ve dveřích jsme dostali povinné čepičky na hlavu, aby bylo jasné, že se dnes slaví a všichni mají nejlepší náladu. Když už budu dneska večer za vola, tak se vší parádou.
Procházeli jsme místnostmi a zdravili se se všemi přáteli, které jsme dlouho neviděli. Rita se zapovídala s jednou známou a mne si odvedl Gary, produkční, zabývající se seriálovou tvorbou, kterého jsem tady považoval za jednoho z nejzábavnějších lidí vůbec. Můj bratr byl očividně ještě v koupelně a ladil svůj účes nebo nevím, protože před námi nedorazili. Když mi Gary vyprávěl asi sedmý trapas z natáčení jednoho seriálu, konečně jsem zaslechl známý smích a ohlédl se po Billovi do místnosti za sebou. Kousek od něj stála Jasmína se stříbrnou čepičkou nasazenou šikmo, takže jí to dodávalo jistého rošťáctví. Ale jen ta čepička. Celou dobu mne upřeně sledovala s takovou raněnou něžností v očích, až jsem skoro nemohl dýchat a rozpaky nevěděl co s rukama. Vzala Billa jemně za loket a s úsměvem mu naznačila, aby se vydali mým směrem. Na Billovi sice špičatý klobouk rošťácky nevypadal, zato ty děsivé rošťačivé jiskřičky v jeho očích přímo plály. Ten malinkatej proradnej zmeteček si tohle celý nepochybně naplánoval. Ten jeho kreténský smysl pro drama!!!

Joana

Tadááá, tak už jsme je potkali! Hurááá!!!!
 


Komentáře

1 Ainikki Ainikki | 17. října 2010 v 18:17 | Reagovat

Ou jé, miluju Billa a jeho kreténský smysl pro drama. Zmeteček... Nevím, kdo je větší číslo, jestli ti pošukové v povídce  nebo slečna autorka, která mě vždycky zaručeně dostane nějakou svojí odzbrojující hláškou. :-D
Ale jinak se přidávám k tvému "hurááá" v PS, nebo jak říkat té tvé větičce na závěr. Máme je konečně u sebe, tak teď jen doufat, že se ti blbouni neotočí na podpatku a zase před sebou neutečou. :-)

2 Janule Janule | E-mail | Web | 20. října 2010 v 12:15 | Reagovat

:-D No jo, Billův smysl pro drama je asi úžasnej, jsem zvědavá, jak to teď bude probíhat, jestli spíš potichu a nenápadně, nebo z toho Bill udělá komedii. :-) Když si tak Tom uvažoval o svým synovi, nějak jsem si říkala, že tohle nejspíš dobře neskončí. Je nějakej moc zodpovědnej, pan autoservis... doufám, že Jasmína nechá odkráglovat tu jeho, od čeho je mafiánka, a pak se s chutí ujme výchovy dalšího malýho mafiánka Kaulitze. :-D To asi ne, co? No jo... ta asi nemá chuť na nic jinýho než na jeho taťku, ale uvidíme, co já vím, co s tím ještě budeš dělat, radši se nechám překvapit, to bude lepšejší. :-) J. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama